Na dokluzu

Jednou jsem si z létání odskočil něco sníst a za plotem jsem potkal jiného kolegu instruktora, který kouřil o přestávce nějakého školení. Létali jsme ten den seznamovací lety a bavilo mne to, protože u těch prvních letů si nějak ty zájemce otypuji. Jiný kolega na mne pokřikoval, že se mám vykašlat na létání a jít školit technickou část typu ASK 13, protože ji nikdo jiný neumí. Kolega, kouřící instruktor, se nad tím zamyslel a prohlásil: Vykašli se na něj, s prvním instruktorem je to jako s krokodýlem. Na otázky v mých očích doplnil. Když se krokodýl – predátor a žrout – vylíhne z vejce a první, co v životě vidí, je člověk, tak právě toho nikdy nesežere. A s prvním istruktorem je to to samé!

Jsme 4000 stop nad mořem vysoko a musíme srazit 600 metrů do dvou a půl minuty. Ve vývrtce běžně na jednu otočku ztratíme 100 metrů výšky. Oldo, vrtej, čas nás tlačí. Uvede metodicky Blaníka do pravé vývrtky a já začínám sledovat výškoměr. Po jedné otočce chce vybírat, ale nedovolil jsem mu to. Musíme níž. Po druhé otočce Olda již nevybírá, zato z vývrtky má snahu vyběhnout hodný Blaník. Olda něco váží a éro nechce vrtat dál. I Blaníka nějak přemluvím. Vývrtku již já srovnávám po šesti otočkách. Vybíháme z těch rotací, kladný násobek, trochu lupání plechů, zaléhající uši. Výškoměr na 2300 stopách nad mořem. Volám dispečera, zbývá nám minuta, unikáme nad letiště a předávám Blaníka Oldovi. Po přistání to probíráme, píšeme dokumentaci a pak mne napadne otázka. Oldo, kolik těch otoček vlastně bylo? Odpověď slyším ještě dnes. Čtyři.