František mezi vlky

Papež František mění zažitý obraz nelítostné církve vedené panovačnými vládci a snaží se působit jako prostý kněz, jehož hlavní starostí je pomáhat lidem trpícím úzkostmi moderního života a nejistotou v období ekonomické krize. Neuznává hranice mezi věřícími a nevěřícími. Neodsuzuje homosexuály. Ctí všechna náboženství – na Zelený čtvrtek dokonce políbil jisté mladé muslimské ženě nohy – a díky zkušenostem z argentinských slumů dobře ví, co je to skutečné utrpení lidí stojících na okraji společnosti.

Současně je to ale i jezuita, stratég nepostrádající politické myšlení: neomezuje se pouze na nový dialog s lidmi všech vyznání i bez něj. Součástí jeho odvážného plánu je reforma církve pro jednadvacáté století, v němž již nadále nemůže fungovat jako absolutistická monarchie. Chce reformovat římskou kurii, v souladu se závěry Druhého vatikánského koncilu posílit roli biskupů, pročistit Vatikánskou banku a zprůhlednit církevní finance, reorganizovat Italskou biskupskou konferenci, která se podle něj musí zříct své politické role, a změnit přístup věřících k homosexualitě. A to není vše: František by do rozhodovacích procesů v nejvyšších sférách katolické církve rád zapojil ženy.