Príbehy z naftalínu

Narozen v nesprávném čase (13. 2. 1932) a v nesprávné rodině, od pubertálních začátků si vypracoval umný systém pseudonymů. Podle časopisu RAK "nejpopulárnější neznámý autor". Pod jedním důvěryhodně znějícím jménem vydal Haškův oceněný soubor humoresek Netypické příběhy (1963), pod jiným po letech malou monografii o Dušanovi Polakovičovi (1987) a pod vlastním jménem debutoval v roce 1999 knihou O stručnosti. V roce 2003 konečně vydal dlouho očekávané knihu humoresek Příběhy z Neftalímova (podtitul humoresky 1963-1977), v níž uveřejnil prózy ze starých, časem zažloutlých rukopisů a několik i z netypických příběhů. K jeho zálibám patří publikování doslovů - počínaje Brettem Hartem přes Karlem Mayem až po Agatha Christie a Raymonda Chandlera (ale i Marka Twaina, Michaila Zoščenka, Karla Čapka a Lasici se Satinským) - nemluvě už o překládání, zejména z němčiny (Zweig, Werfel, Enzensberger) a o množství časopiseckých příspěvků. Ještě předtím ho stihli (bohužel, pod vlastním jménem) vyhodit z vysoké, a než narukoval na jednu ze šachet kladenské revíru, "srostl s dělnickou třídou". Po návratu do civilu byl třináct let redaktorem Kulturního života, resp. Mladé tvorby a po příchodu bratrských tanků díky úspěšnému lobbování Milana Lasici rok a kousek ředitelem Divadla na korze. Následujících dvacet let normalizace přečkal bez možnosti psát i překládat; živil se jako obchodní referent, aby se nakonec vynořil jako stařecky ufrflaný náměstek ministra kultury.