Vyprávěním slavného romanopisce před námi jakoby ožívá Kateřina ze Sieny (1347–1380), jedna z nejpozoruhodnějších žen dějin církve. Byla dcerou prosperujícího barvíře ze Sieny a jeho ženy, předposlední z jejich pětadvaceti dětí. Když odmítla manželství a trvala na tom, že se zcela zasvětí Bohu, snažili se jí v tom všemožně zabránit. Kateřina ale zůstala neoblomná a v mladém věku vstoupila do třetího řádu sv. Dominika (nikoli však do kláštera).

Neměla žádné vzdělání, ale byla obdařena mimořádnou vlitou moudrostí od Boha a velkou láskou k Bohu i k lidem. Nejprve žila několik let v domě své rodiny a intenzivně se věnovala modlitbě, měla mnohé mystické zkušenosti. Později se kolem ní začal shromažďovat okruh jejích duchovních dětí, laiků i kněží. Její poslání postupně přesáhlo hranice rodného městečka: smiřovala válčící italské městské státy, burcovala vlažné církevní preláty i prosté věřící, dokonce se jí podařilo přimět papeže, aby se po létech vrátil z Avignonu do zpustlého Říma.

Spisy a dopisy, které diktovala, vynikají úžasnou duchovní vroucností, hloubkou a duchovní autoritou, jakou známe jenom z děl mystiků. Roku 1970 ji papež Pavel VI. jmenoval učitelkou církve a roku 1999 ji Jan Pavel II. prohlásil za spolupatronku Evropy.