Autor přináší nejen velmi čtivý popis událostí, ale dospívá také k radikálním závěrům především pro dnešní možnost čerpat z rozsáhlých dříve utajovaných pramenů, ale i díky znalosti rozsahu toho, jak dalece britská kontrarozvědka ovlivňovala průběh bojových operací, protože dokázala úspěšně dešifrovat německé tajné depeše a komunikaci. Aniž by čtenáře zbytečně unavoval přílišnými statistickými údaji v rozsahu větším, než který by byl nezbytně nutný, předkládá přesvědčivé důkazy o tom, že situace nikdy nebyla natolik prekérní, respektive bojové úsilí tak nevyvážené, jak bylo ještě za války často líčeno a od té doby opakovaně tvrzeno.Vyplývá z toho to, že nejrůznější prohlášení o „nadcházející pohromě v Atlantiku“ vycházela spíše z politické nutnosti okamžiku a všeobecného ducha pesimismu vládnoucího tehdy ve Velké Británii. Ve skutečnosti se karta bojových úspěchů začala brzy obracet v neprospěch německých útočících ponorek. Stalo se tak díky rychlému technickému vylepšování způsobů protiponorkového boje, mohutnému průmyslovému potenciálu Spojených států amerických a v neposlední řadě také pro mimořádné úspěchy spojeneckých kontrarozvědek při překonávání německého šifrovacího kódu. Takové radikální hypotézy musí být podepřeny silnými argumenty a v tomto směru dílo Souboj v Atlantiku z pera Bernarda Irelanda rozhodně nezklame.Kniha, vydaná poprvé v roce 2003 britským nakladatelstvím Pen & Sword Books, je doplněna obrazovou přílohou obsahující 40 fotografií, schematické ilustrace a grafy, jakož i rejstřík.
