Komentář z původního supralongu (2 18 0409):
Jsou věci rozumem pochopitelné a naopak věci, před kterými, jak se říká, rozum zůstává stát. Pochopit lze například splachovadlo. Nepochopitelná je láska nějakého člověka k zemi, kterou nikdy neviděl. Ostatně i tady hraje rozum různou roli, protože i rozumy jsou různé — některé chápavější a jiné skoro zbytečné. Nechtějte například ode mne, abych vám vysvětlil splachovadlo. Natožpak, abych vám zdůvodnil svou léta již trvající lásku k jedné zemi a navíc pak k jednomu kraji této země. Sám sobě jsem se tu snažil leccos zdůvodnit a osvětlit, hledal jsem příčiny a zárodky příčin, chtěl jsem znát alespoň jediný z důvodů, kterých jsem tušil několik, ale marně.
Začalo to, myslím, kolem mých sedmnácti let. Začalo to tím, že jsem si opisoval všechno, co kde bylo psáno o Provenci, včetně strohých zeměpisných popisů. Opisoval jsem si s pocity někoho, kdo se dozvídá o svém rodišti, které nikdy nepoznal a který s dychtivostí rodáka chce vědět co nejvíc, ne-li vše.
A když jsem dostal do ruky Mistralovy verše, když jsem je poprvé četl, byl to zážitek jednou již poznaného, jednou již prožitého. Zážitek, který mívám například nad Karlem Jaromírem Erbenem. Nevím, jak se tančila farandola; a právě tak nevím, jak se přede len. Ale kdykoli čtu Erbenovy verše o mraze, který v okna duje, a o dívkách, které předou len, jsem náhle obklopen věcmi jakoby důvěrně známými a blízkými. Jsem doma v té světnici, v tom teple u kamen, jsem doma v té básni.
A právě tento pocit „být doma“, pocit nezaměnitelný pocitem jiným se mi vrací při všem, co čtu, co poznávám o kraji zvaném Provence. Začalo to kolem mého sedmnáctého roku. A když jsem jel poprvé do Provence, bylo mi čtyřicet. Od té doby jsem tam byl ještě dvakrát. Je mi tam dobře, jsem tam doma jako v básni, jako v dětství, jako tam, kde doma vskutku jsem, jako na lukách a u rybníků mého rodiště.
Chtěl jsem poděkovat několika osobám, které mne na těchto cestách (a dávno před nimi) provázely. Tak vznikly tyto listy. Měl jsem štěstí, že jsem je mohl psát na jedné stráni toho kouzelného kraje, pod modrým nebem bez mráčku a doprovázen cikádami. Můj domov je ovšem tady. Ale tam bych se chtěl občas vracet. A sem vždycky.
Miroslav Horníček
