Karel Höger (17. 6. 1909 – 4. 5. 1977) . Z velmi obsažného komentáře Vladimíra Gabriela k původnímu supraphonskému albu DV 15197 z roku 1963 jsme vybrali:.................Je-li v základech hereckého umění onen známý paradox mezi tvůrcem a vytvářenou postavou, k vrcholům patří něco na první pohled ještě paradoxnějšího: odvaha propůjčit vlastní, dokonale ovládaný herecký nástroj postavě tak, aby se zdálo, že na něj hraje falešně a špatně. Jenom představitel plaše senzitivních hrdinů a zjihlých milenců mohl zahrát i citové slabošství, faleš milostného gesta, narcisní sebevzhlížení, hypochondrii. Jenom suverén ovládající bez námahy obroušené, až hladké vystupování mohl zahrát jednání neobratné, nezvládnuté a trapné, mohl zdůraznit špatně zakrývané hroty a nezamaskované deformace na povrchu postavy. Jenom virtuos konverzačního umění mohl zahrát prázdno pod slovy prázdných lidí, neschopných vůbec se dohovořit s ostatními. Jenom velký herec mohl usvědčit Nicky, Moráky, Struny, Lomany a jim podobné, že se marně snaží v životě na něco si hrát, před druhými i sami před sebou, mohl je usvědčit z exhibicionismu i ze ztráty kontroly nad tím, co je opravdové a co předstírané, čím jsou sami a čím by se chtěli zdát. Jenom velký herec mohl demaskovat tyto s postavy s vědomou krutostí někoho, kdo příliš dobře zná řemeslo, kdo vidí do karet a ví, kdy se fixluje a kdy se vynáší diletantsky, takže podvod vyjde rázem najevo a prozradí ubohou nemohoucnost hráčů. Skutečně jen velký herec, který dozrál k tomuto umění a k této paradoxní odvaze. Velký herec, jako je Karel Höger......
