Z komentáře k původnímu LP albu 1 18 1305 vydaného Supraphonem v roce 1973:Nikolaj Vasiljevič Gogol, (1.4.1809–4.3.1852) "miloval pravdu a nenáviděl zvůli", jak se o něm vyjádřil N.G.Černyševskij; proto nemilosrdně tepal poměry v carském Rusku, přísně soudil bezpráví, obnažoval kořeny zla nespravedlivého společenského řádu. Čelné postavení ve světové literatuře získal především třemi vrcholnými díly: otřesným románem Mrtvé duše, jedinečnou komedií Revizor a skvělou burleskní Ženitbou. K nim přistupuje bohatství Gogolových kratších próz, jež svérázným způsobem charakterizují jak spisovatele, tak jeho vidění světa. Nejen stěžejní práce, i povídková tvorba Gogolova je neustálým zdrojem námětů pro film, divadlo, rozhlasovou i televizní dramaturgii. Vnitřní napětí jeho výpovědí, strhující dialog, pravdivé postižení skutečnosti života vytváří nejednou obrazy i čehosi neuchopitelného v lidském nitru.Snad právě proto vznikla dramatizace Bláznových zápisků jako divadelní monolog pro "jednoho herce"; jeviště jistě přispívá k ostře diferencovanému a niternému průniku do světa Gogolových hrdinů. Daumierovská kresba, naplněná ironií a sarkasmem, bolestí i hněvem, vyniká ještě více v rytmickém členění inscenace. Tísnivá kontrapunktická skladba duševního rozkladu člověka nabývá konkrétních forem před zraky diváků. Vzepření se světu končí u Popriščina v rozpadu myšlení, v nepřekonání sebe sama, v zoufalé prosbě o omilostnění těla. Tělo pohltilo duši jako sasanka oběť na dně oceánu. Gogol nepíše děj. Jako hudební skladatel rozvíjí symfonické téma. Příběh u něho zastupuje hnací síla básnické obrazotvornosti. U Gogola se psychologie rodí ze situace, obdobně jako v starých lidových hrách a jarmarečních podívaných, kam se obracel i Puškin....Gogolova satira nastavuje zrcadlo všemu nelidskému. Vypovídá o vnitřní síle autorově, staví diváka, čtenáře i posluchače před "okamžikem pravdy". Popriščin pozbývá rozumu uprostřed kompromisu mezi egoismem touhy a omezeností moci. Jeho trýznivá kalvárie varuje člověka před vším nelidským. Gogol rozbíjí strnulé kategorie románového popisu. Činí z literatury vědomý celek v otázce angažovanosti a společenství, společenství a reality. Svým groteskně "modelovým" dramatem Bláznových zápisků akcentuje, byť na malé ploše, téma, kterým žije moderní literatura: vztah člověka a společnosti. Gramofonová nahrávka ponechává celkovou kompozici představení. Nevynechává žádný z obrazů bláznova deníku. Snaží se postihnout psychologicky složitý svět hrdiny v řadě jemných nuancí a detailů, které jsou specifické pro tento druh herecké a režijní práce. Před posluchače tak předstupuje zajímavý pokus o záznam monologického představení v celé jeho barevné a výrazové šíři.Jaroslav Gillar
