Monografie věnovaná českému herectví se věnuje nejen obecnějším otázkám spojeným s tímto uměním – co vlastně tvoří hercovo charisma, v čem spočívá symbolická potence hereckého umění, jak zkoumat jeho osobnostní zdroje, proč patří herectví k nejobdivovanějším i k nejzavrhovanějším uměleckým povoláním –, ale zaměřuje se i na konkrétní osudy těch, jejichž kariéru poznamenaly totalitní režimy, ať už šlo o období protektorátu nebo o pozdější normalizaci. Tak se v této knize setkávají herecké příběhy Libuše Šafránkové, Nataši Gollové, Anny Letenské či Marie Burešové a Zdeňka Štěpánka, Jiřího Plachého, Oldřicha Nového, Miloše Nedbala či Svatopluka Beneše a Rudolfa Hrušínského, které doplňují pozoruhodné dokumenty o ‘trnité cestě k úspěchům’ dnešních seriálových hvězd konfrontované s polemikou o charakteru herců, která se objevila v pařížských novinách už před sto třiceti lety a do níž se zapojil i Constant Coquelin, první divadelní Cyrano.