Kniha Námořní vzpoury ve dvacátém století končí studií editorů, jež vrhá výrazně nové světlo na dynamiku, která se projevuje při zahájení, postupném vývoji a řešení novodobých námořních vzpour. Vyplývá z ní, že se vzpoury v demokratických západních státech zpravidla zásadním způsobem odlišovaly od vzpour, k nimž došlo v zemích ovládaných autoritářskými režimy nebo v méně rozvinutých společnostech. V prvním případě se události obyčejně nevlekly dlouho a měly nenásilný průběh. Obvykle se snadno šířily od lodi k lodi, avšak požadavky vzbouřenců zůstávaly umírněné a omezené. V opačném případě docházelo ke vzpourám méně často, zato však byly častěji násilné povahy a vyznačovaly se postupným stupňováním požadavků a revolučními úmysly.
Editoři při pohledu do budoucna docházejí k závěru, že dny, v nichž se námořníci mohli vzbouřit proti bezprostředním nadřízeným a byli s to zmocnit se své lodi, jsou pravděpodobně už dávno za námi. Pokud však západní státy budou spoléhat na příliš široce pojaté a nepřesné definice, potud bude docházet k událostem, které odpovídají všem právním kritériím, jimiž se vyznačují vzpoury, dokonce i když nikdo nebude chtít tento pojem použít. Potenciální možnost vypuknutí významných námořních vzpour se však pravděpodobně nadále udržuje v nedemokratických zemích, například v Číně, a v celém rozvojovém světě.
