Většina prozaického díla Vladimíra Mikeše (1927), loňského laureáta Státní ceny za překladatelské dílo, dosud zůstává v rukopise. Po prvotině Zmizení (Československý spisovatel 1969) stihl vydat už jen Zednickou novelu (Melantrich 1974). Psaní prózy se autor, zcela stranou vší pozornosti, věnoval během celých 70. a 80. let. Nepublikoval přitom ineditně, rukopisy nedával číst ani přátelům. Postupně vzniklo šest románů, z nichž byl dosud vydán jediný, Škodlivý prostor (Plus 2012) a několik próz a později též poem. Souhrně je lze zařadit k existenciálně laděné psychologické próze, zaměřené především na zachycení fenoménů času a lidské řeči, v běhu života, v paměti, a potažmo též ve vlastním procesu psaní. Plovárna Léthé je mimořádným alegorickým románem o 50. letech, černou společenskou groteskou i románem o ztraceném věku nevinnosti. Pokus zachytit génia loci Chocně a vzpomínky na mládí, jež se společně zhmotňují v nádrži nad jezem ve středu města, přivádí autora k metafoře, která je zároveň osou zápletky.
Když se ukáže, že koupání na plovárně pod skákadlem způsobuje zapomnění, rozběhne se obchodování s ním a poklidné městečko se stane letoviskem. Mezi fantaskními výjevy se objevují ty, které měly reálný předobraz v nastolování stalinistických poměrů (vystavení rolníka na pranýř ve výloze obchodu, inscenovaný proces se skauty) a jsou mnohdy podpořené citacemi z dobového tisku. Motiv slastného zapomnění je ambivalentní. Funguje jako paralela k němému souhlasu i ke zpětnému vytěsňování. Tím, co narušuje kontinuitu a působí skutečnou zkázu v lidských vztazích i ve veřejném prostoru je lidská mocichtivost, hrabivost, zbabělost a úslužnost ve vztahu ke zlu. Úběžníkem románu přesto není společenská obžaloba, ale spíš snaha porozumět okolnostem.
Plovárnu Léthé autor dokončil v roce 1990.
