Lidová píseň se vymezuje problematicky, protože nemůžeme přesně určit, jak vznikla. Je proměnlivá a nestálá a existuje jako stále živý a vyvíjející se organismus s každou svou novou interpretací. Lidová píseň bývá vázána na určitou společenskou situaci a je předávána kolektivní pamětí a generačním přenosem. Proti písni lidové stojí píseň autorská. Zrcadlí větší či menší podíl autorovy individuality. Bývá pevně ukotvená ve svém rytmu, tónině, má pevné schéma. 27 písní, které jsou součástí tohoto alba, však chtějí poukázat na to, že nereprezentují dva odlišné světy, ale že se navzájem ovlivňují a proplétají. I na počátku lidové tvorby kdysi nějaký autor stál. Vycházel ze znalosti melodií, které ho v dané oblasti obklopovaly, a tak dokázal vystihnout jejich charakter. Své pocity nebo prožitou situaci tak dokázal přenést do ucelené hudební formy. A to je odvěký proces, který se děl odedávna – a děje se stále. Někteří drobní skladatelé se k autorství zcela nehlásili, nebo ne hned. Pokud se píseň líbila a začala se zpívat, byla to pro autory ta největší odměna. K nejznámějším autorům zlidovělých písní patří právě Fanoš Mikulecký. Mluvíme-li o autorských zlidovělých písní, jsou psané tak, aby co nejvíce zapadly mezi původní repertoár oblasti. Tyto písně vznikaly jednak proto, aby propojily materiál z terénu použitý ve scénických a hudebních pásmech souborů a cimbálových muzik jako například v případě V. Bradáče a V. Štrunce ze souboru Radhošť. Pak je tu další rovina autorských písní, která si už neklade za cíl být vnímána jako folklorní, ale jako tvorba lidovým prostředím inspirovaná. Dramaturgie jednotlivých písní se posunuje od žánru folklorního k world music. K těmto nejznámějším autorům těchto písní patří Jiří Pavlica, Tomáš Kočko nebo Marian Friedl. Autorské nebo lidové písně mají ale něco společného, lásku ke zpěvu a muzice, třeba u sklenky dobrého vína, která k jižní Moravě neodmyslitelně patří.
