Byl jsem dětský špion

Šedesátá léta minulého století. V socialistickém Československu komunistická strana upevňuje svoje vedoucí postavení. O mocenský vliv ve státě a rovnocenné postavení usiluje i Ministerstvo obrany ČSSR. Informace mají cenu zlata. Kontrarozvědka proto pověří jistého pražského psychologa, aby v praxi vyzkoušel svůj dlouho chystaný projekt dětských agentů. Podle jeho slov jsou děti nejlacinější „materiál“ pro sledování a odposlouchávání. Vybírají se mimořádně inteligentní chlapci ve věku od devíti let z chudých rodin, přičemž každý z nich vyniká v něčem jiném. Cílem projektu financovaného ministerstvem obrany, o kterém ví jen úzká skupina lidí, je zajistit si pro případ potřeby kompromitující informace o protivníkovi. Sověti tento záměr nejprve zamítají, po prvních úspěšných výsledcích v Československu však začínají s výcvikem malých špionů i oni. Podobné výcvikové programy nakonec probíhaly patrně v celé Varšavské smlouvě. Po pádu železné opony byly všechny relevantní materiály skartovány. Zůstalo jen svědectví člověka, který byl jedním z československých dětských špionů.