Deník haiku 2

Přečtená

Na první pohled by se spojení "spoluobjevitel Největšího Čecha" a "stará japonská básnická forma" mohlo zdát poněkud fantaskním. Ovšem pro umělce Čepelkova rozpětí není nic nemožné. S haiku se seznámil poměrně pozdě a svými poetickými drobnokresbami nás tedy obdarovává až ve zralém věku. Ale oč pozdnější, tím intimnější je jeho sepětí se světem sedmnácti slabik, jak se sami přesvědčíte v už druhém Deníku haiku.
Básník se v něm pouští na srdnatý souboj s velkými tématy - jmenujme dva základní instinkty literatury, eros a thanatos, a také věčnou inspirátorku lásku - avšak nevyhýbá se ani pitvornostem všedního dne, které by jinak zapadly pod stůl či za postel. Jako zkušený artista drží v jedné ruce krásno a ve druhé ošklivost… A zachce-li se mu, nechá na hlavě balancovat i rým. Pravé haiku se arci rýmovat nemá, ale autor k němu přistupuje s takovou pokorou, že by mu tento prohřešek rádi odpustili i staří mistři Nipponu.
Člověku, jenž nezpychl (nad) svým uměním, je po právu dovoleno - a odpuštěno - vše. V haiku Miloně Čepelky nalezneme bujarý optimismus i ztmavlou skepsi, výlety na hranici všehomíra i za nepříliš zvukotěsnou zeď, za níž sténá neznámá slečna v situaci, jež nepřipouští dvojznačnost.