Ten zelený Packard se za třicet let střídání majitelů a pohnutého osudu, jaký mu uchystalo 20. století, téměř nezměnil. O to důvěryhodnější je jako svědek proměn doby a svých majitelů. Z bezstarostných studentů se stávají váleční veteráni, z idealistů pragmatičtí cynici. A z Myrerova románu jedna z nejpůsobivějších generačních výpovědí.
Na počátku knihy září ten kabriolet jasně zelenou novotou, a třebaže jde o mužný Packard, říká se mu Císařovna, protože to nejlépe vystihuje jeho vznešenost.
Na konci knihy je Císařovnin lesk už zmatnělý, kožená sedadla jsou popraskaná a vůz sám je mírně dýchavičný. Však také přežil tři dekády. Na jeho majitelích zanechaly o poznání hlubší stopy.
Bylo jich pět, pět kamarádů a bezstarostných studentů v době, kdy se o Hitlera zajímala víc Evropa než Amerika za mořem. Tam měli jiné starosti: swing Bennyho Goodmana dostával mladé lidi do transu, kdo by myslel na něco jiného, než jak se bavit a užívat si života. Do Tichomoří a na evropská bojiště odjížděli američtí muži houfně a v šoku, i když bigbandy jim k tomu nepřestaly vyhrávat. Domů se vraceli jen ti šťastnější. A z těch zase jen ti šťastnější dokázali bez následků překonat trauma mládí přeseknutého nemilosrdně vedví a pokračovat v životě tam, kde přestali, jako by se nic nestalo.
Stalo, ale jediné Císařovny jako by se to netýkalo. Dál zrcadlí na své vyleštěné kapotě přicházející roky i střídající se majitele, kteří vyrostli ze studentů v občany rozporuplné země, obyvatele nevyzpytatelné zeměkoule, kteří se to všechno snaží pochopit a smířit se s rozčarováním, které vystřídalo prvotní radost ze života, se středním věkem, který přišel, když odešlo mládí, a nakonec i s další válkou, která se jich netýkala jen zdánlivě…
I když americký autor Anton Myrer (1922–1996) napsal více knih (např. Velká válka), teprve v pozdním Posledním kabrioletu (z roku 1973) se mu podařilo vytvořit jeden z onoho druhu románů, na něž snad nikdo, kdo jej jednou přečetl, už nikdy nezapomene. Tato tklivá, humorná i sentimentální a také tragická generační výpověď o podstatné části uplynulého století se tak zařadila mezi nesmrtelná díla americké prózy.
Michael Rittstein (1949) je malíř, grafik, ilustrátor a vedoucí pedagog ateliéru malby AVU Praha. Jeho celoživotní návraty ke grotesce, sarkastické a ironické pohledy vtipně glosující ten nejobyčejnější všednodenní život, jsou malovány s barokním rozmachem bravurního koloristy, zároveň s lehkostí rozeného kreslíře – vypravěče, pro kterého monumentalita není dána formátem. Získal několik ocenění, včetně za Nejkrásnější knihu a za výtvarnou práci na filmu.
