Svým založením a povahou své tvorby patří Jan Koblasa k typům umělců renesančního rozletu a barokní nátury. Ač sám sebe pokládá především za sochaře, je schopen vyjádřit svá sdělení stejně dobře malbou, kresbou, grafkou, literárně i scénografcky. Vede ho bohatá invence a vrozená výtvarná inteligence. Jeho dílo je mnohotvaré a mnohoznačné, od počátku zaměřené na základní téma: člověk a svět. Pojímá je jako velké Theatrum mundi, jednou pod zorným úhlem romantika, jindy s existenciálním a mytickým zaměřením, jindy s ironickou nadsázkou a živelnou smyslovostí, jindy naopak s meditativní hloubavostí a věcností. Nikdy však prvoplánově nebo jen z estetického hlediska. Vůdčí silou jeho umění je maximální soustředění a hluboký myšlenkový ponor. Ví, jak píše ke své práci, že "je zapotřebí najít tu pravou - zaříkací formuli - vzrušit hmotu natolik - až se rozzáří", a dále sděluje, "chci říci to, co je a jak to je - ne však popsat či vylíčit povrch / to viditelné - pokouším se říci to podstatnější - to, co je ve vědomí - v nevědomí / jevů i věcí v mém vědomí a nevědomí o jevech a věcech - co je v počátku i konci / co jedno s druhým / jednotí a pojí?"(1)

Šíři jeho myšlenkového a výrazového záběru, ve kterém se prolínají a mísí fgurativní prvky s abstraktními, odpovídá rozmanitost výtvarných postupů, metod a experimentací. Výjimkou v tomto ohledu není ani jeho grafcké umění. I jím se pokouší uchopit a vyjádřit mnohotvarost lidského života, jeho stavy a situace, a to buď přímo, nebo prostřednictvím metafor a podobenství.