Možná máš někdy (anebo dokonce často) pocit, že nemáš život ve svých rukách. Musíš to či ono, cítíš se vláčena okolnostmi, povinnostmi, tím, co nikdo za tebe neudělá, nebo dokonce i tím, co někdo neudělá, a proto to děláš ty. Možná zrovna ve chvíli, kdy čteš tyto řádky, se cítíš na hraně vyhoření a máš obavy, co bude dál. Kdo se postará o děti, kdo obstará všechny ty povinnosti doma, v práci, kdo udělá všechny ty věci, které "se samy neudělají". <
br> "Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu" (Flp 4, 6)
Možná máš někdy (anebo dokonce často) pocit, že nemáš život ve svých rukách. Musíš to či ono, cítíš se vláčena okolnostmi, povinnostmi, tím, co nikdo za tebe neudělá, nebo dokonce i tím, co někdo neudělá, a proto to děláš ty.
Občas máš pocit, jako bys za sebou táhla káru bez koleček a na ní sedí celá tvoje rodina. Jindy, když už ta kára je na kopci, na ní prudce jedeš dolů přes klacky a kameny - a není jak zabrzdit. S hrůzou čekáš, o co a kde se vozík zastaví a jaký bude náraz pro tebe.
Ale - nedalo by se - podobně, jako do dřezu dáváme sítko, zamezit, aby se nám "ucpával" život? Nedalo by se nějak brzdit postupně, aby ta jízda z kopce nebyla tak prudká? Abychom opakovaně nekončily rozbité na dně?
