Elektrokonvulzívní terapie (ECT) je dosud nejúčinnější biologickou léčebnou metodou v psychiatrii. Prodělala pohnutou historii: od období rozmachu a nekritického přijímání přes stagnaci a ústup až k pozvolné renesanci od počátku 80. let do dnešní doby. Současná obnova zájmu o tuto terapeutickou metodu byla podmíněna nejen poznáním hranic psychofarmakologie (farmakorezistence, kontraindikace a intolerance farmak), ale i rozvojem moderních, šetrných forem aplikace ECT.
Primární, apriorní postoj k ECT bývá negativní. A to i u lékařů, kteří jsou teoreticky o metodě dobře informováni. Pozitivní postoj k této metodě psychiatr zřejmě získá teprve vlastní klinickou zkušeností. Získá ho tehdy, kdy se na vlastní oči přesvědčí, že určitým pacientům nemůže pomoci jinak, rychleji nebo lépe. Elektrokonvulzívní terapie se stala v mediálním světě symbolem negativních představ o psychiatrii. V tomto kontextu jistě překvapí výsledky empirických průzkumů mezi laickou i odbornou veřejností: nejpozitivnější postoj k ECT má právě skupina pacientů, která byla takto léčena.
První a zároveň poslední monografie o ECT u nás vyšla před více než padesáti lety. Od té doby se téměř vše změnilo. Publikace shrnuje dosavadní teoretické poznatky i praktické zkušenosti autora, který představuje elektrokonvulzívní terapii v její současné podobě. Poskytuje souhrnnou informaci a nabízí aktuální vodítka, jak ji co nejúčinněji a nejšetrněji provádět. Výzkumným pracovníkům tato práce předkládá základní prameny odborné literatury, z nichž mohou vyjít při dalším studiu.
