Filosofie autenticity vychází z pradávné moudrosti zachované v radě "buď sám sebou!" z pera Sapfó. Sókratův poukaz k nápisu nad Delfskou věštírnou "poznej sebe sama!" svou radikalitu ovšem v poměru k doporučení oné básnířky poněkud ztrácí v tom, že bezděčně předpokládá již hotové jádro vlastní osoby coby předmět poznávání. Poznávat ovšem není co. Vždyť na počátku našeho života žádné já není a v jeho povaze je, že teprve má být. Jde o úkol budovat vlastní já a psychiatrické kliniky i běžné osudy dokládají obrovské počty těch, kteří v tomto snažení selhávají. Vytvoření já je povýtce obtížným posláním každého z nás a lze ho ztotožnit s nalezením smyslu života. Život samotný totiž žádný smysl nemá a je třeba mu ho dodat vlastním úsilím, přičemž hlavní překážkou úspěchu je to, že smysl je jedinečný, a že ho tudíž díky tomu nelze nikomu propůjčit, darovat či naopak zase ukrást. Vyloučeno je tak kopírovat ho. K ničemu není dělat to, co se dělá - dělají všichni ostatní. Obvyklé konce jsou za takových okolností horší počátků. Předkládaná monografie Filosofie autenticity. Buď sám sebou je rozdělena do dvou částí. Část první je zaměřena na ontickou stránku lidské bytosti. Předmětem je tudíž zdraví coby východisko dalšího bádání. Druhý díl se pak soustředí na štěstí - místo štěstí je ale daleko vhodnější uvažovat o smyslu; smysl má ovšem již ontologickou povahu, přičemž pochopení člověka nemůže tento přístup obejít. Nástrojem zkoumání je přitom výhradně reflexe, která je povýtce nepředmětná: předmět zkoumání při ní musí být totiž vždycky provázen též ponětím o sobě samém. Cestu k tomu dláždí zvláštní a ryze lidská schopnost myslet a myšlení spočívá ve schopnosti tázat se. Jen díky důslednému tázání lze totiž dospět k nalezení vlastního já a zcela originálního smyslu života.
