Poezie Anny Štičkové v knize Všude pak viděla husy je věnována prožívání národní či náboženské identity a může být cestou k identitě i integritě personální a způsobem jejího budování prostřednictvím generačních vzpomínek a udržování rodových ritů. Autorka tyto osobní vnitřní ponory umísťuje do sugestivního celku s básněmi milostnými, reflektujícími životodárné, ale náročné soužití křehkých a oddaných bytostí, a s texty věnovanými osobním vzpomínkám, stesku po kořenech a jejich aktivnímu zalévání i současným niterným prožitkům, které toto vše přebarvuje. Trauma, vzpomínka, domov a láska mají mnoho vrstev a faset; ty nejhlubší, nejbolestnější vrásy nesnesou přímé pojmenování, je potřeba je vytáhnout na světlo tak, jak to dokáže báseň.
Publikovala dosud dvě básnické sbírky, druhá z nich s názvem Nejsi ze Sudet? vyšla v roce 2019. V posledních dvou letech publikovala mimo jiné na stránkách časopisů jako Host a Glosolália, nebo na webech revue Prostor, Ravt anebo H7O. Její básně se objevily v antologiích Pandezie a Toto je môj coming out a také v antologii textů literární soutěže Vladimíra Vokolka 2023. S překladatelkou Sylvou Ficovou společně přeložily texty Carol Ann Duffy, Emily Dickinson, Amy Lowell a Gertrude Stein, které vyšly v antologii Nebyla jen Sapfó. Štičková je aktivní členkou Asociace spisovatelů a spoluzakladatelkou Asociace malých nakladatelů a knihkupců. Dále působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, kde studuje doktorát, ve kterém se věnuje literatuře v socioekonomických souvislostech.
