Kávu ne, radši infuzi

Vladimír Špidla, donedávna evropský komisař pro sociální záležitosti, a jeho bývalá asistentka Magdaléna Frouzová se ohlížejí za pěti lety strávenými v Bruselu. Nabízejí přitom dva zcela odlišné pohledy.

Zatímco krátké úvahy bývalého premiéra, které si původně psal ve formě blogu, se kromě každodenních postřehů a vzpomínek věnují sociálním tématům a problémům dnešní Evropy, publicistka Magdaléna Frouzová nabízí příhody ze zákulisí. Ke každé kapitole svého tehdejšího šéfa přidává osobní zážitky a líčení katastrof, kterým se začínající asistenti a asistentky v prostředí evropských institucí nevyhnou. Přináší tak netradiční pohled nejen na reálné fungování Evropské komise a jejích sekretariátů, nýbrž i na samotného Vladimíra Špidlu.

Politika Evropské unie garantuje podle Vladimíra Špidly navzdory své složitosti a zdlouhavosti navýsost demokratické rozhodování a zohlednění všech zájmových skupin i členských zemí bez ohledu na jejich velikost: je to vysoká škola diplomacie a umění kompromisu. Díky zkušenosti dvou lidí, kteří zažili „jak se dělá Evropa“ na vlastní kůži, se my, kteří jsme prosluli svým euroskepticismem a evropské instituce vnímáme často jako zaopatřovací ústav pro zasloužilé či naopak nepohodlné politiky, můžeme nejen zamyslet nad tím, jestli se trucovitým postojem sami neodsuzujeme k bezvýznamnosti, ale i zasmát a pobavit.