Z mého severoitalského deníku

Přečtená

„Ano, i jeden polibek může být polibkem smrti. Což je obzvláště tady, ve vroucí Itálii, katastrofa. Emoce a láska se nedají vměstnat jen do žhavých pohledů a slov, cezených přes roušku jako špagety přes sítko...“

Jak prožívá těžkou koronavirovou pandemii v Itálii roku 2020 česká rodina v dolomitském podhůří? A jak prožívají tuto anabázi ti nejpostiženější, starší italské šťabajzny a optimismem oplývající štramáci? Jak se v této nelehké době žije tvrdohlavým, větrem ošlehaným horalům? Proč italští tatínkové nejezdí nakupovat autem, ale raději šlapou pěšky? Co znamená mít „napůl koronu“ – „mezzacoronu“ a proč vám výrazně zlepší náladu? Jaké byly body navrhovaného plážového desatera a proč zněly naprosto bláznivě? Co zaručeně pomáhá proti začínající rodinné ponorce? Proč má holka z hor častokrát větší přehled než kdejaký chytrolín z města?
Proč i během nejtemnějších okamžiků Italové nepropadali panice a semkli se v boji s doposud neznámým nepřítelem? Proč neztratili svou pověstnou dobrosrdečnost a lidskost? Kde vzali sílu jít i přes veškeré těžkosti dál? A proč je nikdy neopustil smysl pro humor?

I přes velké psychické a fyzické vypětí autorka zapisovala a popisovala každodenně po nejkritičtější dva měsíce den pod dni. Věrně, bez příkras, samozřejmě s jemným humorem a všeobjímající italsko-českou laskavostí. Její postřehy a zážitky jsou psány zejména z prostředí za pultem podhorského krámku, který se stal po dobu několikaměsíčního zákazu vycházení, mimo lékáren a nemocnice, jediným centrem dění.