Překlady, které editor zařadil do publikace Klasické tibetské příběhy, spojuje kromě jazyka originálů i osoba překladatele − profesora Josefa Kolmaše, zakladatele československé tibetologie. Profesor Kolmaš publikoval desítky vědeckých studií doma i v zahraničí, čímž přispívá k rozvoji tibetologie jako samostatné vědecké disciplíny, který nastal zejména od 60. let 20. století. Jeho studie o čínsko-tibetských vztazích spoluvytvářely jeden ze směrů tibetologického výzkumu. Podle profesora Kolmaše by vědec měl mít dvě občanství: na jedné straně by měl být světoobčanem, což v případě vědce znamená být v plodném dialogu se zahraničními kolegy, rozšiřovat poznání v konkrétní vědní disciplíně a přinášet nové poznatky.
Prostřednictvím těchto prací zná profesora Kolmaše světová tibetologická a také sinologická komunita. Významné je však i ono druhé občanství, příslušnost ke konkrétnímu státu a národní kultuře: pro Josefa Kolmaše je stejně důležitým úkolem orientalisty přispívat k tomu, aby jeho krajané poznali blíže vzdálenou kulturu, kterou jim odborník může zprostředkovat prostřednictvím překladů, populárně-vědeckých článků, přednášek či besed. Přispívá k mezikulturnímu dialogu a porozumění. Sladit tyto dvě úlohy není lehké, ale dílo profesora Kolmaše a jeho rozsáhlá bibliografie svědčí o tom, že se mu to úspěšně podařilo a může tak být příkladem pro mladší generace.
Díky jeho dlouholeté překladatelské činnosti, které se věnoval už od ukončení studia koncem 50. let, měli čeští a slovenští čtenáři možnost seznámit se s množstvím děl klasické tibetské literatury. Ani mnohem větší evropské národy nemají takovou rozsáhlou sbírku překladů z tibetštiny a soubor cestopisů z Tibetu, které vyšly rovněž díky překladatelské nebo ediční práci J. Kolmaše (cestopisy I. Desideriho, J. Gabeta a E.-R. Huca, G.C. Cybikova). Mnohé z jeho překladů navíc vyšly v opakovaných vydáních, získaly řadu ocenění a nacházejí si stále nové čtenáře. Jeho pravděpodobně nejznámější překlad, Bardo Thödol (Tibetská kniha mrtvých), nedávno vyšel již v osmém českém vydání.
Výběr ze tří klasických děl, který čtenáři zpřístupňuje tato publikace, dokládá bohatou a dlouhou překladatelskou činnost. Bajka o ptácích a opicích vyšla původně už roku 1965 jako první knižní překlad J. Kolmaše z tibetštiny, další dva překlady pocházejí z 90. let, kdy vydávání knih již nebránily ideologické překážky a profesor Kolmaš publikoval vzápětí po politickém uvolnění celou řadu vlastních prací i překladů.
Dějiny tibetského písemnictví sahají do 7. století a po téměř 1 400 let tibetští autoři − především vzdělaní lamové, tvořící v tradičním Tibetu intelektuální elitu − napsali řadu děl, z nichž většina zůstává − a zřejmě zůstane − nepřeložená. Pro vývoj tibetské literatury je charakteristické postupné upřednostňování písemných podob před ústními formami, což souvisí s vytvořením vlastního písma v 7. století, v období tibetském říše. Ústně tradované žánry si však v Tibetu až dodnes zachovaly svou popularitu a ústní předávání učení od lamy k žákovi hraje i nyní v buddhistické výuce významnou roli.
Pro tibetskou literaturu a kulturu obecně je typický silný vliv indické tradice, která poznačila rozličné aspekty tibetské společnosti. Indie byla pro Tibeťany nejprve kolébkou buddhismu a neustálé posilování náboženských motivů a témat v tibetském písemnictví lze datovat už do 10.-11. století, kdy se buddhismus stal dominantním prvkem tibetské společnosti. Kronika Zrcadlo králů ze 14. století, jejíž části jsou zastoupeny v publikaci Klasické tibetské příběhy, reprezentuje typické rysy tradiční tibetské historiografie: prolínání historicky doložených faktů s mytologickými představami a motivy legend, které často pocházejí z indického buddhistického prostředí, propojení reality s fikcí.
Buddhistické motivy však nacházíme také v tradiční − dodnes velmi populární − tibetské divadelní hře Nangsa Öbum, která však zároveň čtenáři poskytuje plastický obraz života v tradiční tibetské společnosti a nabízí množství etnografických informací o někdejším životě Tibeťanů.
Bajka o ptácích a opicích je příkladem původně ústně tradovaného oblíbeného příběhu, který byl později (někdy mezi 17. a 19. stoletím) zapsaný v současné podobě. Podobenství ze zvířecí říše o sporu mezi dobyvačnými opicemi a vlastní území bránícími ptáky odráží historickou zkušenost Tibeťanů, kteří byli s vnějšími nepřáteli často konfrontováni. Spojení prozaických narativních pasáží a veršovaných poetickým částí, které v jednotlivých dílech nacházíme, je rovněž charakteristickým rysem klasické tibetské literatury.
Reprezentativní výběr tak čtenáři zprostředkovává tři populární díla ilustrující různé podoby tibetské literatury: historickou kroniku buddhistického mnicha napsanou klasickým jazykem i lidovější literární žánry, v nichž se objevuje i hovorový jazyk. Všechny příběhy však spojuje prostředí tradičního Tibetu, buddhistická perspektiva a poetický jazyk. Při převodu buddhistického dědictví z Indie a Číny do Tibetu hrál ve středověku klíčovou roli locáwa − překladatel. Podobně dnes díky překladatelskému dílu profesora Kolmaše, který přeložil i několik významných děl z čínštiny, má český i slovenský zájemce možnost poznávat myšlenkový svět tradiční východní Asie.
