Půvab poetiky

Poezie byla předmětem teoretického zájmu už v antice (Aristotelova Poetika, Horatiovo pojednání O umění básníckém). Poté byla nahlížena z mnoha úhlů: v roce 1884 poučil T. G. Masaryk posluchačky v Americkém klubu dam v Praze přednáškou vzápětí otištěnou pod názvem O studiu děl básnických, nad trvanlivostí věhlasu poetického díla i jeho autora se zamýšlel F. X. Šalda (O tzv. nesmrtelnosti díla básnického, 1928), Moderní básnické směry (1937) představil V. Nezval, nejnověji nad prozodií uvažoval v Kapitolách o českém verši (2006) literární teoretik M. Červenka.

Eduard Světlík ve svém Půvabu poetiky vsadil na humornou formu popisu básnických prostředků a forem. A čím se jeho novinka od zaměření a přístupů Bruknerova-Filipova Většího poetického slovníku (1968) a Rutova Menšího poetického slovníku v príkladech (1985) líší? E. Světlík ukazuje nejen svou erudici znalce teorie, ale vysvětlované pojmy ilustruje výhradně svou vlastní tvorbou; nezůstává u definice a příkladů, ale dalšími poznámkami se vrací k danému jevu a upozorňuje na jeho funkci v básní...