Fahrenheitova dvojčata

Přečtená

Michela Fabera porůznu přirovnávali k Ianu McEwanovi, Paulu Austerovi či Roaldu Dahlovi, ale sbírka povídek Fahrenheitova dvojčata bohatě dokazuje, že pro Fabera jsou všechny škatulky příliš těsné. V sedmnácti povídkách mění žánry skoro tak často jako místo: od Skotské vysočiny až po vlhkou Jakartu, od kousavé sociální satiry až po science fiction, od pocty Poeovi až po pastiš na Irvina Welshe. Vezměte si například první větu povídky Jak málo stačí, v níž se mladá matka strachuje, že ji tíha mateřství připraví o příčetnost i o život: „Když jednou ve středu ráno nedávala Christine na chvilku pozor, upustila dítě na podlahu a ono se jí polámalo.“
Další povídky zase pojednávají o pacientovi, který se po pěti letech překvapivě probudí z kómatu, celá země se tajemně noří do tmy, bezdomovci končí ve zlověstném útulku a spekuluje se nad osudem myši vyhozené z okna činžáku. Vítejte ve Faberově znepokojujícím světě, v němž se záhadné, rozpustilé a makabrózní prvky mísí v bizarní, a přece půvabné harmonii.