O holokaustu jako jedné z největších genocid v historii lidstva bylo napsáno mnoho knih. Při čtení o miliónech obětí si možná přestáváme uvědomovat, že to byly jednotlivé lidské bytosti, z nichž každá měla svůj vlastní osud jak před holokaustem, tak i v jeho průběhu a pokud přežili, pak i po něm. Objevování těchto osudů i více než šedesát let od skončení války je vzrušujícím a současně dojemným zážitkem. Nejcennějším svědectvím jsou příběhy těch, kteří holokaust přežili, jako se to podařilo Thomasi Buergenthalovi.
Thomas Buergenthal se narodil v roce 1934 na Slovensku židovským manželům, kteří uprchli z Německa před antisemitskými represemi po nástupu Hitlera k moci. Jeho šťastné dětství trvalo jen krátce. Útoky proti Židům se šíří také na Slovensko a rodina i s malým Tomem utíká do Polska, kde se stává občany bez státní příslušnosti. Přepadením Polska nacisty se rodina dostává znovu do dosahu rasistického režimu a současně do reálného ohrožení života. „Zdálo se, že celá země vyhlásila válku malé, tříčlenné rodině, jejíž jediný zločin spočíval v tom, že byli Židé.“
V Polsku prochází ghetem a pracovním táborem a stále se učí, jak přežít nacistické vraždění. Ačkoliv děti byly vždy jedny z prvních obětí, Tomovi se tomuto osudu stále daří unikat. Největší zkouškou schopnosti přežít se stává Osvětim a pochod smrti na konci války. Někdy souhrou neuvěřitelných náhod, jindy s pomocí jeho přátel, někdy i díky instinktům se to Tomovi podaří. Po roli maskota v polské armádě a pobytu v polském sirotčinci se konečně znovu shledává se svou matkou, která se po osvobození z koncentračního tábora vrátila do Německa. Zde Thomas prochází hlubokou mentální proměnou - od počáteční nenávisti ke všem Němcům až k pochopení, že začarovaný kruh nenávisti je příčinou budoucích genocid. V Německu se však jako pravý Němec necítí a ve svých sedmnácti letech emigruje do Spojených států. Zde získává prestižní právnické vzdělání. Jeho osobní zkušenost z holokaustu jej přivádí k oblasti mezinárodního práva. Byl zvolen za USA soudcem Mezinárodního soudního dvora v Haagu, kde působí dodnes.
Kniha „Bez štěstí nepřežiješ" je unikátním svědectvím dítěte, které přežilo nekonečné hrůzy holokaustu a tato drsná životní zkušenost jej nakonec přivedla k profesi, která by měla všem podobným tragédiím zabránit. Jak on sám říká: „Jednoduše nemůžeme zastavit naše úsilí při budování světa, založeného na právu a spravedlnosti bez ohledu na to, jak pomalý ten proces může být.“
