A bojím se snů

Kniha Wandy Półtawské je hořkou výpovědí o boji za lidskou důstojnost, kterou se systém, se vší svou inteligencí, silou a nadřazeností snaží v člověku důmyslně zničit. Ve vyprávění sledujeme autorku od zatčení, přes dlouhé roky věznění, jehož jednotlivosti jsou mimo naši fantazii, sledujeme příběh, kterému by nebylo možné věřit, kdybychom z četné faktografické literatury neměli potvrzeno, že právě takto se vše stalo. A když už čtenář doufá ve šťastný konec a tábor je konečně volný, přichází cesta domů, cesta plná napětí a vybičovaných nervů. A pak, po návratu a na svobodě, sny, v nichž se dívky, které opustily koncentrační tábor, do něj znovu vrací. Odtud i název knihy.
Po přečtení tohoto svědectví ztratí člověk víru, avšak nikoli víru v Boha, nýbrž víru v člověka. Otázka totiž nestojí, kde byl Bůh během oněch strašných lékařských experimentů a následných poprav, nýbrž kde byl člověk. A přesto lidství a víra v člověka nějak podivuhodně, zázračně přežila. Nemůžeme nebýt vděčni Wandě Półtawské, která píše hořce, ale bez nenávisti, nemůžeme nebýt vděčni Maxmiliánu Kolbemu, Viktoru Franklovi, Edith Stein a mnoha dalším jmenným či bezejmenným vězňům za svědectví, že lze i uprostřed pekla zůstat člověkem.