Z komentáře Jiřího Kutiny k původnímu LP albu vydanému v Supraphonu v roce 1975 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:Vystupujeme-li na nádraží ve Florencii a před očima se nám objeví obrysy známých věží a kupolí, myslíme na Giotta, Michelangela, Leonarda da Vinci a ostatní velikány italské renesance a sotva vzpomeneme, že v tomto městě umělecké krásy a historických památek spí svůj věčný sen daleko od vlasti i autorka "Portugalských sonetů" Elizabeth Barett Browningová. Básnířka, jejíž útlý svazek veršů mizí z knihkupeckých skříní a pultů vždy během krátké doby po novém vydání českého překladu. Můžeme se ptát, co přitahovalo Antonína Klášterského, Františka Baleje, Vladimíra Holana a Hanu Žantovskou, která se u nás o poznání díla a životních osudů anglické spisovatelky nejvíce zasloužila, k překladu sonetů a čím je právě toto dílo blízké novým a novým generacím, i když se jinak ve svých názorech na poezii v průběhu desetiletí mezi sebou značně lišily. Odpověď je jednoznačná. Je to téma lásky, které vždy nejsnáze překonává dálku staletí a rezonuje stejně silně v srdcích nově přicházejících pokolení...V čem tedy tkví zvláštní přitažlivost milostných sonetů E.B. Browningové? Především ve skutečnosti, že čtenář cítí hluboký básnířčin prožitek lásky i boj za trvalý svazek, že čtenář tuto citovou oblast cítí, aniž znal mnohdy její životopis. Do náročného tvaru sonetů vkládá Browningová celé já, protože láska se jí stala smyslem života, základní podmínkou bytí, bez níž nemůže dýchat. Čtenář poznává nesmírnou sílu lásky, která překonává protivenství, obtíže zdravotního stavu, společenské zábrany i rodinné podivínství. Lásky, která je mezníkem nejen v autorčině životě, ale i v hodnotě její básnické tvorby. Dokladem toho, že tato úvaha je správná, je odlišnost osudů "Portugalských sonetů" od ostatního díla E.B Browningové.V tom je i tajemství životnosti těchto veršů...
