Pokuste se najít českého hudebníka, jehož jméno by vstoupilo do lidového, každému pochopitelného rčení, symbolizujícího soubor hudebního dění všech žánrů...od Bacha až po Vlacha. Karlu Vlachovi se tak dostalo cti vzácné a téměř ojedinělé, ale stalo se tak nepochybně po zásluze.
Je tedy překvapující, že knížka o Karlu Vlachovi přichází tak pozdě-plných šestnáct let po jeho odchodu. Jestliže se autoři po takové době k práci na knížce o Vlachovi odhodlali, vedly je k tomu nejen četné pobídky vlachovských pamětníků-členů orchestru, spolupracovníků i posluchačů, pro něž hodba kapely byla součástí jejich života, ale také jejich osobní přesvědčení.
Byl tu k dispozici materiál, z něhož se dalo vycházet. Karel Vlach často odpovídal na nejrůznější dotazy a hovořil při tom o svých začátcích i o své dráze. Zůstávají s námi ještě někteří z těch, kteří spoluprožívali bohatýrské doby orchestru. Jejich paměť uchovává velice živě jednotlivé příběhy, historky i památné okamžiky. Vlachovská léta s nimi zůstávají jako životní báj, mýtus, legenda, sdílená těmi, kdo ji sami prožívali a k těm patří i posluchači.
Přiblížit atmosféru takového mýtu by snad mohl mistr krásné literatury, autorům však šlo o to, přinést i svědectví o realitě, z níž tato atmosféra vyplývala. Z roztroušených svědectví Karla Vlacha a jeho spolupracovníků, jakož i z přímých rozhovorů s těmi, kteří jsou stále ještě mezi námi, jsme se pokusili dát dohromady mozaiku, která občas zachycuje i celkovou atmosféru doby, hudebního vývoje, podmínek, za nichž orchestr pracoval, včetně historie techniky nahrávání nebo dramaturgie jednotlivých institucí, která vytvářela repertoár orchestru. Snad je to způsob, který pomůže zachytit i Vlachovu nepředstavitelnou pracovitost, spojenou s poctivostí a s vědomím odpovědnosti nejen za vlastní dobré jméno, ale také za osudy celého týmu stálých spolupracovníků.