Naznak

Poezie krás i každodenních všedností. Radostí, co si nosíme po kapsách a co nás hřejí tam někde na hrudi. Je to jako ležet uprostřed rozkvetlé louky. Ležet naznak a bát se padání.

Verše plné štěrku, který drhne mezi zuby. Trávy, která příjemně šimrá na zátylku, a strachu, který tě někdy svírá třeba i jen proto, že máš projít žižkovským tunelem v noci. Hází to s tebou ode zdi ke zdi a někdy nemáš tušení, jestli zprava doleva, nebo seshora dolů. Zmatek. Jedno velké oxymoron. Ale vždyť to jsme my taky. Snažíme se marně najít smysl v něčem, co je od přírody uvaleno v chaos.