Krajina!

Osm esejů ze sedmi míst – Bechyně, Šumava, Vysočina, Polabí, Litoměřicko, Střední Čechy, Ralsko – a tedy přinejmenším stejný počet cest, na které je nutné se náležitě připravit: „Tady se začne myslet a psát o krajině a co to jako ve skutečnosti je. Tak tedy, jak je to s krajinou ve skutečnosti, to myslím ve skutečnosti nikdo neví. A já to taky nevím a cirkumambuluju kolem toho jako lev kolem horké kaše. Krajina? Mohlo by být, že to s krajinou vážně nějak je, že na to lze přijít, jak se to s ní má, a správné řešení posléze odlišit od těch mylných. Nebo zase naopak, že to s ní není vůbec nijak. A posléze že to s ní je jakkoli, můžeme si hrát, dokud nás to neomrzí, a pak ještě někdy zase. Jenže to je všecko pitomost, pitomost, pitomost. Jak je to s krajinou ve skutečnosti, to nikdo neví. „Jó skutečnost, to je druhá nejdůležitější věc na světě!“ smáli se ontologové. – „A která je teda ta první?“ – „Jó, panáčku, to kdybysme tak věděli!“ smáli se ontologové. Copak ontologové, ti jsou vždycky samá sranda...“