Hřebeny

Štolbovy "Hřebeny" lze nepochybně považovat za jeho opus dosud nejvyzrálejší a nejzdařilejší. Celý cyklus lze chápat jako metaforické podobenství, v němž se základním motivem stává cesta člověka k záchraně. V tomto případě se jedná o lidského jedince, který z rozbouřeného oceánu konečně dopluje k hřebenovitým útesům a po jejich průzkumu se vydává do nitra pevniny. Je příznačné, že Štolbovo putování nekončí na pobřeží, ale pokračuje až do středu velkoměstského labyrintu, z něhož se střídavě přemisťuje do jeho nejrůznějších zákoutí i periferií. Po formální stránce autor nezapře své dlouholeté působení na jazzové scéně a možná i z tohoto důvodu používá v některých básních styl, který se podobá jakémusi automatickému vnuknutí či zcela bezděčné inspiraci. Protipólem k této jeho poezii jsou však verše, které vynikají přesným rytmickým taktem a jsou rovněž do této sbírky zařazeny.