V zámecké knihovně v Dačicích se nachází šest výtisků posmrtně vydané edice básní šlechtičny Terezie Dalbergové (1866–1893), zapomenuté básnířky, jejíž životní osud byl úzce spjat s dačickým zámkem. V českém odborném prostředí není rod komořích z Wormsu, říšských svobodných pánů z Dalbergu, z něhož šlechtična pocházela, natolik známý, jelikož do českých zemí Dalbegové přesídlili až na počátku 19. století a nestačili se výrazněji zapsat do tuzemských dějin. Publikace proto nabízí kapitolu Jany Bisové Rodinné kořeny, která uvádí čtenáře do dějinného kontextu rodu. Další studie se již věnují básnířce samotné, jejímu životu i smrti, básnické tvorbě, inspiračním zdrojům, vztahům šlechtičny s nejbližší rodinou nebo vzpomínání Dalbergů na předčasně zesnulou členku jejich rodu.
Kapitola Dany Marešové „Dle vůle Boží žíti!“ Obraz životního osudu Terezie Dalbergové vychází z rodinné korespondence Dalbergů, která byla komparována s dochovanými personáliemi, posmrtně vydanou edicí Tereziiných básní a dalšími typy pramenů (fotografie, úmrtní oznámení aj.). Popisuje například pouť do Lurd, kterou šlechtična vykonala se svými sestrami. Následující kapitola Petera Demetera Klíček k rakvi a jiné smuteční upomínky se věnuje rituálům smrti šlechtičny a dochovaným smutečním artefaktům (kromě klíčku k rakvi například portrétu od Františka Kupky, posmrtné fotografii či edici Tereziiných básní aj.).
Druhá kapitola Petera Demetera O mystice a rodových symbolech se zaměřuje na reprezentaci rodových dějin Dalbergů v Tereziině básnické tvorbě a na obdiv, který k básnířce choval Otokar Březina. S literární činností Terezie samotné i jejích příbuzných souvisí také kapitola Dany Marešové V zajetí knih. V kontextu úcty, kterou Dalbergové k literatuře chovali, lze považovat Tereziinu literární činnost za příznačnou. Tereziino zpracování některých témat, především tématu vlastních rodových dějin, je ovšem svou imaginací a svébytným pojetím výjimečné.
