Vítězslava Kaprálová (24.1.1915 – 16.6.1940) je výjimečná skladatelská osobnost české hudby první poloviny 20. století, doby tvůrčích hledání v technice hudebního vyjadřování a ve vytváření základů nové hudby.
Na rozdíl od řady jiných jmen její tvůrčí odkaz v historické kontinuitě nezanikl, její dílo je stále v pozornosti interpretů. Vyrostla v hudebním prostředí rodiny, otec byl významným hudebním skladatelem a pedagogem v Brně. V tomto prostředí bylo její myšlení utvářeno moravskou lidovou písní, která se stala základním zdrojem její bohaté melodiky.
V Brně vystudovala na konzervatoři skladbu u Viléma Petrželky a dirigování u Zdeňka Chalabaly. Poté své znalosti prohloubila studiem v Praze. Na zdejší Mistrovské škole konzervatoře pokračovala ve studiu skladby u Vítězslava Nováka a dirigování u Václava Talicha. Progresivně orientované umělecké prostředí tehdejší Prahy jí přiblížilo cíl její tvůrčí orientace, jíž byla Paříž, tehdy centrum směrů moderní hudby, orientované na nové kompoziční styly.
Sem jí poutal zájem o novoklasický styl a zejména tvůrčí přítomnost Igora Stravinského. V dirigování se stala žákyní Charlese Muncha, ve skladbě s definitivní platností Bohuslava Martinů. Byla uznávána jako dirigentka a jako skladatelka se brzy stala i přes svůj mladý věk součástí tamního hudebního světa. Rok 1939, rok likvidace Československa nacistickým Německem, jí znemožnil se vrátit domů.
Uvažovala o emigraci do USA. Německá armáda postupující rychle na Paříž ji přinutila utéct do jižní Francie, kde se jí ale zhoršil zdravotní stav neléčitelné tehdy choroby natolik, že zde ve věku 25 let v Montpellier zemřela.
Zanechala po sobě 25 kompozičních opusů, dokumentujících vývoj jejího talentu a kompoziční techniky až po zvukově pozoruhodné skladby ve stylu vytříbeného novoklasicismu.
