Má noc náš den

Ve své aktuální básnické sbírce míří Marie Jehličková k širokodechým litaniím a hymnům, plných neologismů, archaismů, patosu a závratí. Neleká se velkých abstraktních pojmů ani kosmických a existenciálních hlubin. Fascinující obrazy, jež básnířka vytváří, nejsou žádným estetickým ornamentem ani výsledkem poetického konstruktérství či krasořečnění. Každé slovo je procítěné, ba protrpěné. Autorka nepěstuje poezii, ale po vzoru vidoucích básníků zapisuje viděné „na toulkách bdění ve snu“. „Kloubíme bytí / a pak zas vzlétáme, jeden s druhým, / na toulkách bdění ve snu. Kdo se netopil, jen ztěžka pochopí vzlet anděla. Obraz ještě ne zřený / rozseté ticho po modrých mracích / jež vplouvají do ložnice / hozené našikmo v problouzněný tvar dne...“