Soubor sedmi obsáhlých dopisů dřevorytce Josefa Váchala (1884–1969) jeho jedinému žáku a celoživotnímu příteli Josefu Hodkovi (1888–1973), napsané mezi lety 1949 a 1963 je možné vnímat jako ironicky hořký smích-výsměch národem zneuznaného génia stiženého grafomanií, do nebe volající pýchou. Jako návaly pozdní náruživosti, nedostatkem soudnosti a prohlubujícím se alkoholismem nabobtnalými na samou hranici snesitelnosti. Jako jedinečný vhled do každodennosti stárnoucího umělce, žijícího stranou veřejného zájmu a na pokraji existenční krize. Jako poznámky k Protektorátu Čechy a Morava, k létům bezohledně kolektivizovaného venkova a budování socialistických „šťastných zítřků“ kam jen oko dohlédne, které navzdory stylizaci přibližují jednotlivé události s až překvapivou věrností. Jako nadčasové úvahy svérázného, nejen na svou dobu mimořádně sečtělého a pronikavě myslícího písmáka, který postrádá partnera do diskuse – a tím i tolik potřebný korektiv. Jako báseň v próze, jako umanutou samomluvu. Jako svištění elektřinou poháněných dřevorytových nástrojů vlastní výroby, někdy kouzlících obrazy beroucí dech a jindy zas otáčejících se zcela naprázdno. Všechny tyto a další způsoby čtení jsou vzhledem k mnohoznačnosti a otevřenosti Váchalových textů zcela namístě a představují též jeden z hlavních důvodů jejich čtenářské atraktivity bez ohledu na dobu vzniku a jméno adresáta.
„Tady v tý zemi, co právě žiju, nejdřív bydleli (v Praze) Židé a vystřídalo se na ní už několik typů lidstva. Je to jako s obytným činžákem. Ňákej soukromník si ho najme, přestaví si ho po svém a zkrátka zabydlí se v něm. Potom dostane vejpověď, odstěhuje se a přijde novej nájemník, zařídí si tam splachovací klosety a koupelny, je tam spokojen – a tu máš! Už se na něho tlačí jinej zájemce, nájemník musí ven a historie se opakuje. U nás se napřed vyndali perka podnájemníkům a prej: německý myši zde nepotřebujem, a v tu ránu dům plnej rusů, všechno jimi zamořeno a prej se uvažuje o tom, nasadit sem čínský kraby, ale majitel domu s tím spokojen nebude. Činžák je beztoho už celej poddolovanej, meze rozoraný a zem všade rozrušená, ťuhýci nemají kam zalézt do křoví, luňáci a káňata, co požíraly háďata, jsou v luftu ohrožovaný na životě těmi létadly, růže a fialky nasmrádly těmi vejpary z továren, samá pšenice a cukrovka všade, takže pořádnej koukol a šípek jak se patří rozrůst se nemůže, mláďata druhu homo sapiens nechcípají tak mnoho jako dřív, samá Masna a teletník, na válku abys celou generaci čekal – a vůbec svět stojí čím dál tím víc za hovno!“
