Rok sem, rok tam je svěže napsaný záznam „malých osobních dějin“ básnířky a překladatelky a autorky knih pro děti a mládež Jany Štroblové.
Vzpomínkovou knihu uvádějí dvě vzpomínky z dětství: před očima devítiletého děvčete ubili příslušníci Národní gardy pažbami několik Vlasovců, bojujících v květnu 1945 v Praze na Pankráci s ustupující německou armádou a pozdější zrušení milovaného skautingu. Pokračuje pak líčením období, kdy za vysokoškolských studií na filosofické fakultě pražské UK zažívala vzrušení z dočasného závanu svobody. S přáteli založili kulturní spolek, díky němuž např. sehráli spolu s budoucími známými herci (Husákem, Kačerem, Divíškovou) jedno tehdy studentstvem bouřlivě přijaté a vzápětí shora zastavené divadelní představení Aféra homo, nebo na půdě fakulty uspořádali výstavu abstraktních obrazů, na níž vystavoval poprvé v Čechách Mikuláš Medek.
Podrobně popisuje také první studentský majáles se všemi průvodními jevy – alegorickými vozy a recesemi; autorka nesla – ve stínu postavy pátera Koniáše – transparent „libri prohibiti“, kterýžto výjev vyšel vyfotografovaný nějakou cizí zásluhou v pařížském L´Mondu, takže už tehdy ji začali otravovat estébáci. Po delším čase se to mělo vrátit v zesílené podobě, když jí vyšly básničky v pařížském Svědectví. To už pak byla doba druhé okupace a všeobecných kádrových postihů, kdy s manželem oba na dvacet let přišli o práci, on v Orientálním ústavu, ona v nakladatelství dětské knihy. Zdánlivě nesnesitelná léta byla však nabitá humornými prožitky, například dvěma svatbami s tímtéž mužem, anebo zážitky s kádrovacím psem, který spolehlivě rozeznával straníky a dával jim najevo nelibost. Hodně žertovných příhod vnášeli do ponurého života její kamarádi Josef Velek a Vladimír Jiránek, zakladatelé tehdejšího takřka ilegálního hnutí na ochranu přírody (Brontosauru), s nimiž autorka spolupracovala. Jana Štroblová ve svých vzpomínkách dotváří i řadu portrétů známých osobností, které poznala zblízka – Františka Hrubína, Vladimíra Holana, Bohuslava Reynka. Nejvíc místa věnuje Jaroslavu Seifertovi, kterého několikrát navštívila a s nímž trávila pouze ve třech, ještě s jeho lékařem Milanem Kmentem, jeho poslední narozeniny, kdy předjímal svou smrt.
