McKay Jenkins vedl řadu rozhovorů s pamětníky a použil mnoho zdrojů včetně deníků a dopisů a vytvořil vynikající dokument o horské pěchotě. Dnes často zapomínáme na strašlivé oběti, které musely přinést předchozí generace, abychom si dnes mohli užívat života. Právě z tohoto důvodu vřele doporučuji tuhle knihu.
Pestrá směsice lyžařských nadšenců, novodobých žoldnéřů z evropských zemí a nezdolných přírodozpytců vybojovala v roce 1945 v Itálii mimořádně obtížnou bitvu. To, co ale dosáhli po druhé světové válce, bylo tak úchvatné – mnozí z nich založili lyžařské školy, další se stali vůdčími odborníky v oblasti ochrany přírody – že dějiny začínají zapomínat na to, že kdysi byli také vojáky.
Jenkins se snaží objasnit, za jakých neuvěřitelných okolností horská pěchota vznikla, vytváří portréty jednotlivých vojáků a popisuje jejich nikdy nekončící výcvik v Apalačském pohoří a Skalistých horách. Pak čtenáře uchvacuje vyprávěním o válkou sužované Evropě a útoku na Rivský hřbet.
O horskou pěchotu jsem se zajímal z toho důvodu, že její příslušníci hráli významnou roli v hnutí na ochranu přírody, tvrdí Jenkins, který si po dva roky intenzivně psal s válečnými veterány.
Tito muži jsou legendami Západu. Nikdo ale neví, co všechno vykonali během války.
Podobně jako Bratrstvo neohrožených (Band of Brothers), další kniha o druhé světové válce připomínající svou plastičností film, popisuje Poslední vrchol do nejmenších podrobností pochmurnou realitu velké bitvy. Mladíci plní idealismu se stávají tím nejbrutálnějším způsobem muži a čtyři tisíce z nich přitom zahynou. Ačkoliv řada aspektů celého příběhu je dobře známa, Jenkins, který za své "velké vzory" považuje absolventy Princetonu Williama Howartha a Johna McPheeho z ročníku 1953, mu dodal velikost románu ustavičným zdůrazňováním významu, který pro člověka má příroda. Láska k přírodě také přiměje civilisty, aby se stali členy horské pěchoty a všeobecné znalosti, které při pobytu v ní získali, jim později umožní, aby vynikli za války.
Počátek příběhu stejně jako zrod jednotky je spojen se jménem Charlese Minota Doleho, absolventa přípravky a lyžařského nadšence z Nové Anglie, kterému se jako řadovému civilistovi podařilo přesvědčit armádní hierarchii o tom, že specialní horská divize je mimořádně důležitá pro úspěch válečné kampaně v Evropě, kde na Američany čeká dvojí nepřítel, přírodní živel a obtížný terén, stejně jako vojáci wehrmachtu. Jeho argumentům dodal váhu fakt, že hrsta příslušníků finské pěchoty na lyžích byla schopna v zimě 1939-40 srazit na kolena Rudou armádu takřka výhradně jen díky svým nevšedním dovednostem.
Krátce po první výzvě adresované rekrutům vytvořili instruktoři jednotky základní pravidla horolezeckého a vojenského výcviku v táboře pro nováčky. Pak nastal konečně čas zastavit Hitlera a pěchota na lyžích se vydala v mrazivých měsících roku 1945 do Apenin, kde šplhala ve tmě do strmých srázů, aby pomohla rozetnout železné obětí, jímž nacisté svírali Evropu. Vítězové museli ke všemu bojovat bez náležité horolozecké výstroje, kterou armádní šikovatel nechal omylem ve skladech za oceánem.
Legenda o horské pěchotě neztratila nic ze své velikosti po válce a její lesk nevyhasínal ani na okamžik. Veteráni jednotky soutěžili na několika olympijských hrách a založili na šest desítek zimních letovisek včetně Aspenu a Vailu. Paul Petzoldt zahájil výcvik v Národní škole horských vůdců a David Brower stál v čele Sierrského klubu. A Jenkinsův oblíbenec, světoběžník Bob Bates vedl první pobočku Mírových sborů v Nepálu.
A pak tady byl Bob Dole, republikán z Kansasu, kterého válečné zranění přinutilo vstoupit do politiky a zanechat plánů stát se lékařem.
