Autobiografie slavných lidí jsou oblíbenou četbou. Vede nás k tomu zájmu trocha lidské zvědavosti. Vždyť všichni slavní světa jsou konec konců lidé jako my a rádi bychom je uviděli z tohoto hlediska. Ale má to i hlubší podklad. Když např. W. Churchil napsal své vzpomínky na světovou válku, posloužilo to i k lepšímu pochopení historie. Velké události byly známé, ale teď se zjevilo i pozadí důležitých rozhodnutí. Dozvídáme se nejenom co se stalo, ale také proč se to přihodilo a jakou skutečnou zásluhu či vinu mají ti, kdo tu hráli velkou úlohu. Ten poslední úsudek může být i silně negativní. Ukáže se, že jdou dějiny světa svou cestou a že jednotliví lidé tu jsou jenom jakoby loutky na scéně, která je řízena vyšší zákonitostí. V tomto duchu napsal L.N. Tolstoj svůj pověstný román Vojna a mír. Vědomě si přál dokázat, že i velký Napoleon, když se na něj díváme jako na osobu, znamenal pramálo. Kdyby tu nebyl on, byl by tu jiný, běh světa by šel stejně. Nesmírně větší důležitost tu má masa prostého neznámého lidu, který uprostřed vojny vytváří mír.
Dají se tato hlediska aplikovat i na dějiny církve a papežů? Věříme, že na ně nemáme hledět jenom profánním okem. Jsou to dějiny posvátné, vede je Boží prozřetelnost neomylně k cíli, nehledě na vnější i vnitřní překážky. Ve stejnou dobu, kdy papež vydal vzpomínky na svou činnost v Římě, uveřejnil prefetkt Kongregace pro východní církev kardinál Daoud rozjímavý životopis prvního papeže sv. Petra, ve kterém ukazuje, jak lidská slabost a neschopnost nemůže být na překážku velkému plánu Božímu spasit svět. Byl by to tedy postoj více méně obdobný jako je u Tolstého? Právě naopak. Dějiny církve vede prozřetelnost. Ta však není nějaký osudový zákon světa, jak to naznačuje ruský spisovatel. Je stálá osobní činnost Krista, který si volí lidi ne proto, aby neznamenali nic, ale aby se naopak při své vrozené lidské neznamenitosti stali aktivními spolupracovníky Boží milosti podle svých osobních vloh a svého osobního povolání./V tomto duchu tedy musíme číst i vzpomínky papežovy. Píše je jako člověk, docela lidsky. Ale on sám neskrývá údiv nad tím, jak jej samého i jeho přátele a spolupracovníky dovedla Boží prozřetelnost vždy použít k tomu, aby lidé v církvi jakoby přerostli, převýšili sami sebe. Vztahy lidské tu mají účast na vztazích božsko-lidských. Už dnes, jak to bývá zvykem, píší studenti teologie doktorské teze o nauce Jana Pavla II. a historikové budou oceňovat jeho činnost v rámci církevní struktury doby. On píše přitom vzpomínky na své osobní vztahy. Můžeme říci, že je to v souvislosti s II. vatikánským koncilem a jeho povzbuzením ke kolegialitě. Ta neznamená, jak Otcové koncilu předem potvrdili, právní přeorganizování církevních struktur, ale jejich oživení osobními vztahy. O to se papež vždy snažil a snaží svými cestami a svými styky s nesčetnými poutníky a návštěvníky v Římě. Proto si rádi a se zájmem přečteme, jak on sám si na to vzpomíná.
Tomáš kard. Špidlík S. J. .