Já, Claudius

Dnů padesát tři, deset jar,
a Clau-Clau-Clau dostane dar,
touhu všech lidí, jeho zmar.
Bez přátel, které by měl rád,
koktavě bude klopýtat…

pravilo proroctví, jež v kúmské věštírně v Kampánii vyslechl Claudius, kulhavý, nahluchlý a koktavý vnuk Marka Antonia a prasynovec císaře Augusta. Claudiovy nevšední osudy podivnou kúmskou věštbu vrchovatě splnily: Po léta záměrně zveličoval své tělesné nedostatky a předstíral hlupáka a díky tomu – všemi odstrkovaný a opovrhovaný – neuvázl v záludné spleti vzájemných vztahů zpupné, morálně rozvrácené římské nobility, nestal se obětí krvavých intrik své kruté báby Livie, přežil hrůzovládu svého strýce císaře Tiberia i svého šíleného synovce císaře Caliguly, až nakonec – v roce 41 našeho letopočtu – ho náhoda vyvedla z ústraní a byl proti své vůli prohlášen prétoriánskými gardisty císařem.