Již v prvních měsících po útoku na Sovětský svaz v létě 1941 nabízeli postupujícím německým jednotkám spolupráci jednotlivci i skupiny obyvatel SSSR. Jako své osvoboditele vítali Němce zejména příslušníci neruských národností, ale i sami Rusové. Chyběla však osobnost, která by dokázala soustředit armádu, bojující po boku Němců proti bolševickému režimu v Rusku. Tuto roli převzal generálporučík Andrej Andrejevič Vlasov (1900–1946), zajatý na volchovské frontě v červenci 1942. Donedávna úspěšný velitel Rudé armády objížděl zajatecké tábory a hledal i nacházel vojáky ochotné vstoupit do Ruské osvobozenecké armády.

„Vlasovci“ spolu s Himmlerovými Waffen-SS bojovali na jaře 1945 ve ztracené válce. Stejně jako jejich velitel se dopustili osudového omylu, když nenašli cestu k protihitlerovským mocnostem, které usilovaly o vítězství demokracie. Sehráli dosti významnou roli v bojích Pražského povstání, ale v té chvíli již bylo pozdě… Pro velení Rudé armády i pro představitele politického vedení sovětského státu (ale i ve vnímání většiny krajanů) na příslušnících Ruské osvobozenecké armády zůstala pachuť zrady.

4. vydání.