Kniha Strašidlo zvané horsemanship díl 2. , vychází s podtitulem Svět horsemanů. Vzpomínky, informace, historické souvislosti, autorské texty jednotlivých horsemanů, korespondence a 595 autentických fotografií. Nic podobného, se zatím nikomu nepodařilo dát dohromady.

Na obálce knihy se dočtete:
Vidíme to jako nějaký film, ve kterém jsme hráli. Roli sice malou, ale takovou, jakou si již nikdy nezahrajeme. Dnes normálně nemůžete zaklepat někde na ranči a říct: Ahoj, jmenujeme se Bára a Václav, budeme u vás tři týdny bydlet a chceme s vámi trénovat Kupodivu tehdy každý z horsemanů, kterého jsme přepadli, nás vřele přivítal. Nebylo to hrané. Možná ta naše viditelná touha po znalostech, objevování nových a nových technik, všechno to focení každé blbosti, natáčení a vyptávání se stále dokola na nejmenší podrobnosti nás sbližovalo. Nevím. Posílali nás dál, seznamovali nás s dalšími lidmi a už to jelo tak nějak samo. Světe div se, každoročně se na nás znovu těšili. Na posledním ročníku Californios už jsme byli v komunitě tak profláknutí, že se z reproduktorů v jednu chvíli ozvalo: Pozor, lidi, dorazila Barb a její parta. Sejdeme se všichni po skončení u stánku vpravo vedle vchodu. Časem nás přestalo překvapovat, že lidé, které jsme viděli poprvé, o nás již věděli vše a sami nás přišli pozdravit.

Úžasná doba. Až po letech nám došlo, že někdo tam nahoře nás musel mít moc a moc rád. Byli jsme ve správný čas na správném místě. Téměř všichni horsemani byli ještě na světě, měli chuť a ochotu se scházet. Akce typu Californios, Fiesta či jen víkendová setkání někde na rančích byly plné jezdců, jejich rodin, přátel a všudypřítomných lasujících dětí.

Po pár letech nastal zvláštní zlom a bylo znatelně cítit, jak vše pomalu mizí a odchází. Možná za to také mohlo počasí. V Kalifornii a přilehlém okolí došla voda. Přestala růst tráva, zmizely říčky, potoky a z kopců Sierry Nevady se ztratil sníh. Pak přestalo pršet v Texasu. Když jsme po čase zamířili do Montany v očekávání zelených plání, byla suchá i Montana. Začalo to být smutné. Lidé se stěhovali pryč, staří horsemani postupně umírali a nikdo po nich nenastupoval. Pravda, někteří chlapi z nastupující generace, kteří se hlásili k práci Toma Dorrance a Raye Hunta, mají dnes lepší vybavení, mají lepší koně, jsou lépe oblečení, mají úžasný marketing, knihy, DVD i peníze. Když budete chvíli studovat jejich práci, uvědomíte si, že jim většinou chybí jedna zásadní věc cit pro koně.

A tak dnes děkujeme Bohu, že jsme mohli být těch patnáct let u toho, že jsme směli nahlédnout kousek za oponu, že jsme měli možnost ochutnat alespoň trochu té pravé jednoty mezi koněm a člověkem, jak o ní mluvil Tom Dorrance.

Občas si říkáme, zda to velké množství práce, času a peněz, které jsme tomu věnovali, stálo za to. Pak nám ale jako vždy dojde, že pokud to naše bláznivé snažení pomůže alespoň jednomu člověku a všem jeho koním, stálo to za to. Navíc, i když si nejsme moc jistí, tak doufáme, že těch patnáct let ve společnosti těch nejlepších horsemanů světa snad trochu pomohlo i nám. Howgh.