Vědecká osobnost Jána Gronského je obtížně definovatelná pouhým zařazováním do oborů historie, politologie, ústavního práva, žurnalistiky. Encyklopedické znalosti Jána Gronského jsou zcela „kosmopolitní“ a „československé“. Dokonalý dokumentarista nemá konkurenci v pohledu na události II. světové války a čs. vývoje po válce a vůbec. Znalec politických poměrů Československa a České republiky trvale zhodnocoval „osoby a obsazení“ s programovými politickými dokumenty spektra režimového a protirežimového. Sepětí J. Gronského s ústavním právem jej dovedlo do pozice uznávaného znalce minulých a jsoucích ústavních systémů jak Střední a Východní, včetně Balkánské Evropy, tak systémů Západních (především SRN a Anglie). Zejména trvale skvělá polská ústavněprávní teorie vidí v J. Gronském „wybitnego profesora – polonistu“.
J. Gronský metodicky zakládá svoji práci na shromažďování (a třídění – jak on říká), analyzování a komentování poznatků. Jeho podstatný přínos vědě tak směřuje do ústavního práva srovnávacího, jemuž poskytl rozpracovanou metodiku „porovnávání“ ústavně psaných i nepsaných institucí s jejich srovnáváním s reálnou politickou situací. Je též jasné, že získáváním poznatků „vybočoval“ vždy i znalostí cizích jazyků, včetně „západních“, angličtinou a němčinou počínaje.
