Lidové písně o brněnském hradě a brněnských kasárnách. Na této desce se střídavě představují kapely Hradišťan s Jiřím Pavlicou, Cimbálová muzika Martina Hrbáče a Gajdoši s Otakarem Pokorným. Každá kapela reprezentuje odlišné pojetí zpracování lidové písně. Uslyšíme zde převážně písně moravského Slovácka, ale najdeme i vlivy české. Písně o Brně zpívají Alice Holubová, Jitka Málková, Magda Múčková, Stanislav Gabriel, Luboš Holý, Martin Hrbáč, Václav Kovářík, Jiří Pavlica, Karel Sháněl a další. Hudební úpravy: Otakar Pokorný(1,3,6,8,11), Jiří Pavlica (2,4,5,7,10,12,14,15,19,21, 22), Martin Hrbáč(13,16,17), Naděžda Chocholáčová(9), Vladimír Meloun(18), Václav Kovářík(20)

Zpívají:
Alice Holubová(2,10,19), Naděžda Chocholáčová(6,9,18), Jitka Málková(7), Magda Múčková(15,22), Růžena Kučerová(18)
Václav Kovářík(1,3,6,8,11,20), Stanislav Gabriel(4), Jiří Pavlica(5), Karel Sháněl(12), Josef Kůtný(13), Luboš Holý(14,16,22), Martin Hrbáč(17),
Hrají:
Hradišťan (2,4,5,7,10,12,14,15,19,21,22)
Muzika Martina Hrbáče (13,16,17)
Gajdoši (1,3,6,8,9,11,18,20,21)

Ten kůň, co právě teď stojí před vámi na Špilberku, není ani tak vraný jako spíš strakatý. Hýří různými odstíny dvou základních barev a je to kůň hudebně dobře vyvedený.
Představa lidové písně a hudby sledované hluboko do minulosti je však realitou vědeckých pracoven. Vždyť paměť folklóru sahá do hloubky jen několika generací a rituály, jež zůstávají a mohou být prastaré, se dědí jaksi automaticky a mnoho se o jejich původních významech moc neví...
Napsal jsem, že tento špilberský kůň má ve své pestrosti dvě základní barvy. Které to jsou? Ta nejsilnější a základní je moravsko-slovácká a onou druhou míří přes západ Moravy do Čech. Nositeli obou koncepcí jsou Jiří Pavlica s Hradišťanem, stálice na hudebním nebi, a Otakar Pokorný s Gajdoši, známý stovkám posluchačů rozhlasu jako multiinstrumentalista, upravovatel písní z okolí Brna a hráč na niněru, dudy a v neposlední řadě díky své vědecké profesi a technické a matematické fundovanosti organolog a konstruktér nástrojů (křivé rohy, dudy, píšťaly). Polohu rudimentární hudebnosti reprezentuje muzika martina Hrbáče.
Co na tom, že se prolínají a těsně spolu sousedí melodie, mířící přes západní Moravy k jihočeským dudákům a horňackém, dolňácké a podlužácké mísení toho, co právě Pokorný tak trefně nazývá "folk-folklór"? Tak třeba hned úvodní Ta brněnská brána (spíš je to hradišťská) zní za melodií sušilovské "halekačky" Šlo děvča na trávu (Sušil-Vyšehrad 1951, č. 347, s. 154). Proč ne? Vždyť lidová píseň a hudba nežijí v dnešní technické době jen z oné bájné proklamované čistoty průzračných studánek, ale spíše z amalgamu všedního dne a samozřejmě ze svých bájných rituálů...