Líbí se ti můj profil a chtěl by si mít podobný i ty?
Založit si profilMoje srdcovky
Moje aktivity
Paví hody vás zavedou na českou vesnici do první poloviny minulého století. Jednotlivé osudy obyvatel Jelení dohromady utváří jeden bolestný příběh, který dokazuje to, jak byl osud k našim prarodičům a praprarodičům krutý .
I přestože historických románů z českého prostředí přibývá poslední dobou jako hub po dešti, Jan Štiftr nám dokazuje, že toto téma ještě vůbec není vyčerpané a pořád nám má co nabídnout.
Mě osobně Paví hody nejvíc učarovaly stylem vyprávění příběhu, který bych přirovnala k Zuzaninu dechu od Jakuby Katalpy. I když může odtažitý styl vyprávění někomu dělat problém v začtení se, nakonec začne bedlivý čtenář vnímat všechny ty myšlenky a osudy hlavních hrdinů, které nám autor podává tak trochu mezi řádky.
K Pavím hodům si tedy sedněte, až na ně bude mít čas. Až budete mít čas a náladu pomalu číst slovo od slova a obdivovat krásu českého jazyka a to, co vám knížka předá, aniž byste si to doslova přečetli.
Mám ráda romantiky, v kterých je i něco navíc. V případě této knihy je to cestování a plavba po širém moři. Plán plavby je přesně tím tipem knihy, kdy od začatku asi víte, jak to celé dopadne, vůbec vám to ale nevadí. Je to přesně ta knížka, u které si odpočinete a hodíte starosti za hlavu a doslova se necháte unášet na vlnách pohody tohoto příběhu. Hlavní hrdinové mi od začatku přirostli k srdci, oba byli sympaťáci a já jimod začátku fandila. Romantickou linku hezky doplňoala ta cestovatelská, autorka autenticky líčila jednotlivé ostrovy v Karibiku a já si úplně představovala jak se válím někde na pláži. Jednu hvězdičku ubírám za to, že kniha pro mě neměla v ději žádný překvapivý moment.
I přestože knížka vypraví velmi smutný a silný příběh, až tolik mě v porovnání s jnými knížkami s podobným námětem nezasáhla. Hlavně ze začátku mi dělalo problém se do knihy začíst, protože v příběhu velkou část zabírají popisy přírody. Postupem času jsem si ale na styl vyprávění zvykla a zhruba od třetiny jsem knížku dočetla skoro jedním dechem. Knížka se řadí mezi dětskou literaturu, já sama si ale úplně nedokážu představit, že by j malé dítě četlo. Podle mě je to spíš příběh pro dospělé, vyprávěný dětskýma očima, doplněný o krásné ilustrace.
Příběh je doslova nahuštěn okamžiky které vám zlomí srdce. Autorka téma adopce uchopila celkem neotřelým způsobem, vůbec mě nenapadá, k jaké knížce bych tuto přirovnala. K úplné spokojenosti mi ale něco chybělo. Asi mi úplně nesedl styl vyprávění píběhu, většinou chci podobné příběhy spíš delší, ale Malinku ych uvítala kratší. Ještě by mě potěšilo, kdyby se více prostoru dostalo i Ině a Alici. Autorce určitě patří poklona za vykreslení postav, takovou kopu nesympatických lidí jsem dlouho nepotkala. Skvěle taky autorka popsala složitost lidských vztahů, kdy si lidé vzájemně ubližují, přestože se milují.
Příběh je vyprávěn z úhlů dovu hlavních postav a rovnou v několika časových obdobích. Kapitoly jsou navíc krátké a příběh svižně odcípá, takže se knížka čte skoro sama. Je to přesně ten tip odpočinkové čety se špetkou napětí, který se dobře čte na dovolené. Doporučuji čtenářům Shari Lapeny.
a této knížce musím ocenit hlavně její formu zpracování. Jazyk a styl vyprávění je tak autentický, že opravdu věříte tomu, že čtete příběh, který sepsala malá holka. Cítíte mezi řádky Františčinu naivitu a neznalost světa, ze které vám je neuvěřitelně úzko. O to víc vám pak bude úzko až zjistíte, že knížka má autobiografické prvky a že zneužívání dětí je častější, než si jsme ochotni připustit. Někomu mohou připadat některé pasáže nudné a zdlouhavé. Podle mě ale měli velký význam v tom, že si čtenář lépe udělá představu o tom, jak takový malý človíček vnímá svět kolem sebe a že ho trápí věci, kterým mi dospělí už třeba tolik nerozumíme.
Tenhle příběh je typickou historickou napínavou detektivkou. Krom pátrání po vrahovi vám autor nabídne i pohled do zákulisí začátku druhé světové války a poměrech v Německu. Příběh je promyšlený do každého detailu a na konci to do sebe všechno zapadne. Na můj vkus byla ale knížka možná už až moc dlouhá a ke konci se jedná zápletka vrstvila na druhou, až jsem se v tom začala trochu ztrácet a už už se těšila na konec knížky. Napsáno to bylo čtivě, svižně, já bych ale zkrátka byla šťastnější, kdyby to autor trochu pokosil, stejně jako kosil postavy v knize.
Knížka je psaná velmi specifickým jazykem bez přímé řeči a příběh tak může působit poněkud odosbněně, opak je ale pravdou. Knížka vás absolutně pohltí, protože není nijak natahovaná, nejsou zde žádné výplňové pasáže. Zuzanin dech není pouze příběh o válce ale i sondou do mezilidských vztahů. Opět mě donutil přemýšlet nad tím, jak je vůbec možné, že se takové věci děly. Knížka není vhodná pro slabší povahy, autorka přistupuje k popisům velmi realisticky.
Má temná Vanessa je velmi silný a psychicky náročný příběh, který ze svého srdce asi jen tak nevymažu. Při čtení jsem cítila úzkost na prsou a bylo mi psychicky i fyzicky špatně z toho, jaký příběh se odehrává na stránkách, které jsem držela v ruce. Autorka se s nelehkým tématem zneužívání mladičkých studentem poprala neuvěřitelným způsobem a jestliže tato knížka byla jejím debut, nemůžu se dočkat, jakého příběhu se od ní dočkáme příště. Pokud bych měla knížku srovnat se Svolením od Vanessy Springory, tak musím jednoznačně doporučit Mou temnou Vanessu, přišla mi precizněji zpracovaná a čtenářsky přístupnější. Na druhou stranu, Svolení je autobiografický román, což z něj samo o sobě dělá poněkud unikátní čtenářský zážitek.
