Líbí se ti můj profil a chtěl by si mít podobný i ty?
Založit si profilPrávě čtu
Oblíbené literární žánry
Oblíbení autoři
Moje srdcovky
Moje aktivity
Kniha Mít svý jistý nekompromisně otvírá otázky třídních rozdílů. Resi, autorčino alter ego, má vzdělání, kulturní přehled a spoustu kapitálu ale ne toho finančního. S manželem, čtyřmi dětmi a kariérou v umění sleduje, jak se její přátelé ze školy posouvají do bohatých čtvrtí a na drahé dovolené, zatímco ona řeší, jak pořídit dítěti vytoužený značkový batoh.
Autorka drsně a sarkasticky upozorňuje, že rovnost je často iluze nůžky mezi třídami se s věkem nekompromisně rozevírají. A přátelé, kteří si dřív hráli na rovnostářské debaty, najednou nevědí, jak zpracovat její kritiku.
Bylo to osvěžující, zábavný čtení. O tom, jak je jednodušší někomu říct “můžeš si za to sama, seš lama”, než se zamyslet nad tím, jestli sociální rozdíly přeci jen nejsou výsledkem třídní nespravedlnosti. Málo co lidi štve víc, než když jim naznačíte, že za jejich pohodlnej život může možná částečně i dobrej základ a ne jen jejich osobní píle a úsilí. Zkuste si někdy zapnout Twitter, tam je to vidět se vší parádou.
Občas jsem si u čtení říkala, že autorka je možná fakt negativní až moc, a že s něčím se přeci jen hnout dá. Ale jsem vlastně přesně ten typ, kterej kritizuje - nadšená studentka humanitních věd, co nakonec zvolila dobrou kariéru a osobní pohodlí před svými vlastními ideály. Protože mohla, protože rodiče tu vždycky byli, protože dítě z rodiny vysokoškoláků má statisticky větší pravděpodobnost dosáhnout titulu a společenskýho uznání.
Ale není to jen o třídních rozdílech. Je to taky o smyslu umění, hloubce přátelství a upřímnosti mezilidských vztahů. O tom, co si radši neříkáme, abychom si vzájemně nešlápli na kuří oko. O tom, že mít děti je krásný a zároveň náročný. O paradoxu věty “jsi dobrá, jak to zvládáš”, která může být odsudek vaší blbosti (jsi lama!) schovaný za kompliment.
Sem tam mě to štvalo, ne se vším jsem souhlasila, ale celkově o bylo dost zajímavý a zábavný čtení který mě přimělo přemýšlet. Moc doporučuju!
Někdy se mi stane, že mě knížka chytí už prvním odstavcem a Kde číhá vlk od izraelské spisovatelky Ajelet Gundar-Gošen byl přesně ten případ. Slibuje příběh matky, která se vyrovnává s tím, že její syn je podezřelý z vraždy. Nakonec ale nabízí mnohem víc.
Kniha otevírá téma antisemitismu a toho, co znamená být židem v dnešním světě. Zkoumá zkušenost emigrace jaké to je odejít na druhý konec světa a být cizincem jak ve své nové, tak i původní zemi.
Nejvýrazněji ale knihou rezonuje téma mateřství, které se v knize pojí s neustálými obavami, vytyčováním hranic a hledáním cesty k vzájemné blízkosti. Navic tu ve vzduchu visí hrozivá otázka, jestli vlastně můžeme někoho opravdu poznat. I když je to vlastní dítě, které jsme provázeli od prvních krůčků.
Napětí postupně graduje, otazníky se množí a ne na všechny dostaneme odpovědi. Přiznám se, že závěrečný zvrat jsem odhalila už někdy v polovině a musím říct, že mě pak dost iritovalo “proč to nikdo nevidí”. Ale i přes to knihu doporučuju. Je výborně napsaná, komplexní a nutí k zamyšlení.
Tituba mě nalákala na téma čarodějnických procesů, ale její skutečný záběr je mnohem širší. Kromě honu na čarodějnice zachycuje hrůzy kolonialismu a ukazuje, jak „bílí páni“ zacházeli s černými otroky jako se zbožím bez vlastní hodnoty. Dotýká se také nerovnoprávnosti mezi muži a ženami, která má dopady bez ohledu na barvu pleti. A pak je tu téma strachu z neznámého a toho, jak snadno dokáže zatemnit lidskou mysl.
Hlavním tahákem je silná hlavní hrdinka, která jakoby příběh vyprávěla přímo čtenáři. Občas naznačí, co teprve přijde, občas nás nechá nahlédnout do svého prožívání. Čtení je pohlcující, ale zároveň drsné. Tituba nemá snadný život už okamžik jejího početí byl traumatizující, a během knihy se často setkáváme s grafickými popisy násilí, sexuálního i nesexuálního.
Přiznám se, že v některých částech příběhu bych se klidně zdržela déle. Chtěla bych víc poznat další postavy nebo získat historické detaily. Ale tohle není historická kniha je to příběh jednoho života. Autorka nechává Titubu promlouvat za utlačované, za ty, jejichž hlasy byly umlčeny. Také odhaluje různé podoby tmářství a jeho nebezpečí. A už proto stojí za to ji číst.
Jsem fanynkou kapely Zvíře jménem Podzim, takže jsem byla velmi zvědavá na knihu Jakuba Königa. A musím říct, že mě příjemně překvapila!
Vřeteno je poetická fantasy zasazená do světa, kde lidstvo po naznačené katastrofě žije v neobvyklém uspořádání kolem Propasti. Třídní systém je jasně vymezený - čím vyšší třída, tím blíže k vrcholu Propasti a ke Slunci obyvatelé žijí. Od první stránky se na čtenáře valí informace o světě a jeho uspořádání, ale překvapivě jsem neměla problém se zorientovat a nepřipadala jsem si zahlcená pojmy nebo společensko-historickými reáliemi (dívám se na tebe, Mycelium!).
Společně s hlavním hrdinou postupně odkrýváme tajemství světa v Propasti a vydáváme se na dobrodružnou cestu napříč různými úrovněmi společnosti. Do děje občas vstupuje Matka Propast, starodávná síla ovládající životy lidí, svých “dětí”. Tyto úryvky z pohledu Propasti na mě působily nejzajímavěji a velmi mě oslovily. Jazyk knihy je obecně hodně poetický a odráží autorovu hudební tvorbu. Pokud máte jeho hudbu rádi stejně jako já, budete si užívat i jazykové obraty v knize.
Proč tedy jen tři hvězdičky? Poslední část knihy byla na můj vkus příliš psychedelická. Při čtení jsem se chvílemi cítila jako na tripu, což samo o sobě není špatné, ale konec mi kvůli tomu unikl a knihu jsem dočetla zmatená a rozčarovaná.
Jo, a taky je tam spousta honění ptáka. Na můj vkus možná až moc. Což teda taky říká, že i přes mladé hlavní hrdiny je tahle knížka spíš pro odrostlejší čtenáře
Mám v srdci “soft spot” pro české autory, protože věřím, že podpora domácí literatury je důležitá. Navíc mě baví čtení příběhů zasazených do známých reálií. Tato kniha se navíc odehrává v jihočeském Borkově, takže se hrdinka pohybuje v místech, která důvěrně znám - dvojitá výhoda!
Nicméně...
“Přechodné období” působí dojmem, že autorka se snažila napsat dvě různé knihy najednou. Jedna část se věnuje detektivní zápletce kolem otráveného orla mořského, zatímco druhá se soustředí na emocionální život hlavní hrdinky, která se po tragických událostech snaží znovu najít pevnou půdu pod nohama (a možná i novou lásku).
Emocionální část mě bavila o něco víc. Vlastně to byla taková detektivka sama o sobě, protože kolem hlavní hrdinky se hned od začátku vynořuje mnoho otázek. Co se jí vlastně stalo? Proč ve třiatřiceti bydlí u babičky? Kde bere peníze, když nepracuje? Odpovědi se postupně dozvídáme díky milostnému příběhu, který nakonec v knize hraje větší roli než zápletka s orlem. Hrdinka se potýká s třecími plochami ve vznikajícím vztahu, které nicméně nejsou způsobeny vnějšími okolnostmi, ale jejím iracionálním chováním. Někdy reaguje na svůj věk až překvapivě přehnaně, přitom v jejím vnitřním světě nenacházíme pro tyto reakce jasné vysvětlení. Jako by to bylo jen takové “drama pro drama”.
Zápletka s orlem naopak probíhá spíše na okraji, aniž by byl do ní kdokoli nějak zvlášť zainvestován. Já taky nebyla. Mám pocit, že dokonce ani samotnou autorku nakonec nezajímalo, kdo orla otrávil a proč. Rozuzlení sice dostaneme, ale pro hlavní události příběhu nemá žádný zásadní význam a nikdo se příliš nezajímá o motivaci pachatele.
Nemyslím si, že to byla špatná kniha, ale rozhodně je na čem stavět. Pokud by se příběh neodehrával v jižních Čechách, dal bych jí nakonec jen dvě hvězdičky.
Chvíli mi trvalo, než jsem se chytla. Prvních pár kapitol mi přišlo trochu zmatených, postavy se mi pletly a časové skoky mi čtení taky moc neusnadňovaly. Ale po třiceti stránkách si to sedlo a já byla moc ráda, že jsem to nevzdala.
Meg Mason napsala (podle rozhovoru co jsem s ní četla omylem) skvělou knížku o tom, proč je psychiatrická diagnostika tak hrozně důležitá a jak stigma kolem duševních onemocnění může člověku zkomplikovat život. Že nálepka psychiatrického onemocnění by neměla být “šarlatovým písmenem”, ale cestou ke správně nastavené léčbě a hlavně k přijetí sebe sama.
Martha není vyloženě sympatickou postavou a to, jak si pořád dokola zapaluje střechu nad hlavou, je dost frustrující. Ale všechno to do sebe zapadá a postavy skvěle fungují.
Včera jsem po dočtení brouzdala internetem a v diskuzích ostatních čtenářů jsem lovila střípky, které jsem toužila doplnit. A ukázalo se, že kniha má ještě jeden velký přínos - autorka diagnózu hlavní hrdinky totiž doslovně neuvádí, což dává mnoha lidem bojujícím s duševním zdravím a částo opakovaně nesprávně diagnostikovaným prostor se s ní lépe identifikovat.
Internet je plný různých tipů, které sahají od autismu po schizofrenii. Absence definitivní odpovědi a správné diagnózy činí z Marthy ideální projekční plátno pro kohokoli, kdo procházel podobným procesem nesprávných diagnóz, neúčinných léků a pocitem, že postrádá schopnost “být člověkem”.
Paleta duševních onemocnění je velmi široká a diferenciální diagnostika představuje složitý proces, kde správná odpověď není vždy zjevná. Kniha tak nabízí nejen literární zážitek, ale také důležitý vhled do problematiky, která je stále ještě často opomíjena nebo nepochopena.
Doporučuju všema deseti. Jen moc nechápu, proč to nepřeložili jako ‘Trýzeň a blaho’.
Vlastně vůbec nejsem povídkový typ, ale tohle bylo skvělý.
Přiznávám, že mi trvalo, než jsem se do toho dostala. První dvě nebo tři povídky jsem měla dojem, že autor vybírá úplně náhodné momenty, ty na pěti stránkách popíše, opustí, a tak pořád dokola. Jenže pak přišla povídka "Uršula" a ta byla jako pád do ledový řeky.
Příběh o ženě kupující svému muži kondomy na pracovní cestu ve mně probudil podobné pocity jako scéna z Lásky nebeské, kde Emma Thompson po odhalení nevěry manžela tiše sbírá sílu k tomu strávit zbytek Vánoc s kamennou tváří. Malý kousek všednosti, který v sobě nesl ohromnou tíhu.
A tak jsem další povídky začala číst pomaleji. A ono to tam bylo. Celé vrstvy významů na pár zdánlivě všedních stránkách, které nezachycují žádnou dechberoucí katarzi, ale malý a přesto významný závan každodennosti.
Myslím, že některé povídky se mi zatím rozlousknout nepodařilo. Jiné si v sobě (asi) ponesu dlouho. Mám pocit, že tohle je jedna z těch knížek, které je fajn číst v různých životních fázích, protože některé z vrstev jsem nejspíš schopná vidět jenom díky vlastní zkušenosti.
Celkově to ale bylo hodně příjemné překvapení a ráda si od Balabána v budoucnu přečtu i něco dalšího.
Kniha mapuje vztah mezi Janem Němcem (autorem) a o téměř deset let mladší studentkou Ninou. Jedná se o mozaiku situací, článků, úvah, obrazů a citátů, ze kterých si čtenář postupně sestavuje celkový obrázek. Autor dílo pojal dosti experimentálně, takže kromě klasických dějových pasážích v knize najdeme deníkové zápisky, výstřižky z novin, rejstřík, rozhovor autora se sebou samým a další hry s textem, dějem i časovou sousledností. V tomto duchu jsou Možnosti milostného románu zajímavou knihou, autor navíc fakt umí psát, takže některé myšlenky, obraty nebo úvahy jsem si spokojeně podtrhla tužkou a založila na později.
A teď k těm negativům.
Možnosti milostného románu vlastně ukazují na nemožnost hovořit o vlastních vztazích objektivně. Měla jsem pocit, že Jan Němec se celou dobu topil sám v sobě. Hlavní hrdinka se v knize úplně ztrácí, vlaje kapitolami jako krásná hadrová panenka a spíš než živou lidskou bytost představuje objekt autorovy touhy a příjemce jeho hlubokých promluv o životě.
Románem se opakovaně line dotazování typu "Tys asi nečetla/neviděla/neznáš..." stavící do kontrastu autorův přehled a Nininu naivitu. Dívka která v knize promlouvá o tom, jak zraňující je pro ni být vnímána jenom skrze vzhled (její kráse autor věnuje celé dlouhé odstavce) a skrz vztah s Janem Němcem nedostává v knize prostor být čímkoli víc než krásnou přítelkyní Jana Němce.
Přijde mi škoda, jak vyprázdněně nakonec popisovaný vztah kvůli té dosebezahleděnosti působí. Fakt významný mi třeba přijde, že se s Ninou poprvé setkáváme někdy během jejího prváku na vysoké a vztah trvá šest let... Nina se nicméně za tu dobu podle autorova popisu vlastně nijak zásadně nezmění. O tom dost pochybuju a absence jejího vývoje podle mě nejprůzračněji reflektuje jak nevýznamnou roli v románu vlastně má.
Dávám 2 hvězdičky.
Jednu za odvahu a jednu za několik fakt dobrých pasáží. Kniha má své literární kvality, ale asi pro mě nepředstavuje to, co tvrdí, že je. Nicméně - rozhodně zajímavý zážitek.
Kniha, do který jsem vešla jako do mlhy a vykoukla ven až druhý den.
Vyprávění je částečně ve formě proudu vědomí a slova plynou jako když vám je vypráví dávno ztracený kamarád z dětství, kterého náhodu potkáte při návštěvě rodného města.
Kniha popisuje osudy obyvatel jedné polozapomenuté islandské vesnice. Jejich životy procházíme postupně, noříme se do všednosti každodennosti a občas nás nenadále vyruší nečekaná událost. Není to strhující, ale je to krásný. Děj provázejí úvahy o životě, pomíjivosti, chtíči, Vesmíru a vůbec o všem důležitém.
Poprvé po dlouhé době jsem vzala tužku, abych si označila některé pasáže. Tyhle severský pocitovky mám prostě hrozně ráda.
A jestli vy taky... tak tohle už stejně máte dávno doma.
