Líbí se ti můj profil a chtěl by si mít podobný i ty?
Založit si profilPrávě čtu
Oblíbené literární žánry
Oblíbení autoři
Moje srdcovky
Moje aktivity
Jestli jste Jonáše Zbořila neznali jako autora poezie, teď už jste o něm nejspíše slyšeli. Jeho prozaická prvotina Flora vzala Instagram útokem. Nadšenými reakcemi nešetřili ani čtenáři na které dost dám, takže jsem ji nemohla vynechat ani já. A musím říct, že tahle kniha si všechnu chválu opravdu zaslouží.
Flora vypráví příběh bezdětného páru, který na procházce najde zvláštní bytost. Jakousi podivnou směsici odpadu a života, která se zrodila ze Stepi zakázané zóny, kde se hromadí to, co město vyprodukovalo a už s tím nechce mít nic společného. Pojmenují ji Flora a rozhodnou se ji přijmout jako svou vlastní. Jenže co začíná jako zázrak, se postupně mění v temnou připomínku toho, co znamená překračovat hranice přírody.
Flora spojuje enviromentální témata s archetypálními příběhy o tom, jak se mohou snadno zvrtnout zásahy do přirozeného řádu věcí. Zbořilovo psaní je nádherně lyrické. Krátké a rytmické věty skvěle budují atmosféru. Tajemnou, zneklidňující a místy až hororovou. Autor nechává čtenářům spoustu prostoru pro vlastní interpretace, a úsporný text často pracuje jen s náznaky. Kniha je ale i tak velmi čtenářsky přístupná, čtivá a nezanechává pocit nedotaženosti.
Kdybych měla sestavit seznam nejlepších knih roku 2024, Flora by na něm rozhodně nechyběla. Pro mě mimořádný čtenářský zážitek a jasných 5 hvězdiček. Pokud hledáte knihu, která vás zasáhne a přinutí přemýšlet, Flora je přesně to, co potřebujete.
Sestry Blueovy to nikdy neměly lehký. Táta alkoholik, máma tak trochu nepřítomná a tak se brzy rozlétly z rodného hnízda do všech koutů světa, aby si zařídily život po svým. Jenže pak jedna z nich umře. A nic už nebude jako dřív.
Coco Mellors se tedy opět zaměřuje na vztahy ale místo milenecké lásky zkoumá lásku sesterskou. Jak stojí na přebalu: „Sestra není kamarádka, patříte k sobě od samého začátku…“. To ale neznamená, že je to vztah bez hádek a napětí. Povahové rozdíly, nevyřčená tajemství a bolest z minulosti podrobí i tyto zdánlivě nezlomné vazby zatěžkávací zkoušce.
Příběhem procházíme na střídačku z perspektivy tří (zbývajících) sester, a máme tak možnost minulost i přítomnost zkoumat z různých úhlů. To se mi moc líbilo. Autorka ukazuje, jak naše povahové rysy a zkušenosti filtrují realitu - něco zdůrazní, něco zamlčí, a tak si i stejnou událost každý prožijeme po svém.
Ač mi nebyly všechny sestry stejně sympatické, moc oceňuju, že se autorce podařilo zhmotnit tři jedinečné, mnohovrstevnaté charaktery. Narozdíl od “Ahoj krásko” jsem tu neměla pocit, že autorka karikuje literární archetypy. Některé scény byly až bolestně opravdové (například Averyn rozhovor s matkou pro mě byl asi nejsilnější částí knihy).
Konec, který nás posunul deset let do budoucnosti, považuju trochu za zbytečný. I tak jsem ale Sestry Blueovy zavírala s dobrým pocitem. Je to román o rodinných vazbách i sebeobjevování, o tom, že některé životní cesty si musíme vyšlapat vlastními silami, ale občas je fajn kráčet ruku v ruce. Bylo to moc příjemný.
A já se moc těším, až Coco Mellors napíše něco dalšího.
