Kdybychom se vrátili o necelých 66 milionů let zpět v čase, najdeme společenstva organismů v souvrství Hell Creek mrtvolně tichá a zdevastovaná. Procházíme se pomyslnou krajinou počínajících třetihor a nohy se nám boří střídavě do bahna a popela žárem spálené země. Vzduch je neobvykle těžký a prosycený kouřem a nedýchatelnými výpary. Na mnoha místech stále hoří nebo doutnají dosud nespálené shluky vegetace. Přestože je den, nevidíme příliš dobře. Oblohu totiž zakrývají hustá oblaka prachu a rozptýlených částic popela v atmosféře. Sluneční paprsky na zem už celé měsíce nedopadají a jediným zdrojem světla jsou tak rozsáhlé lesní požáry, zachvacující poslední dosud stojící metasekvoje a platany. Občas nám pod nohama proběhne malý savec nebo ještěr, pátrající po úkrytu či potravě. Prakticky nikde však nenarazíme na jedinou zelenou rostlinu, pouze na ohořelé a doutnající kmínky a větve. Po dlouhé době bez slunečního záření přestaly rostliny vytvářet kyslík a organické látky v procesu fotosyntézy. Potravní řetězce se brzy zcela zhroutily a v této mrtvé zemi již dinosauři přežívat nedokázali. Vidíme jich tu kolem spoustu, ještě nikam nezmizeli. Ostatně neměli ani kam odejít, protože stejné podmínky panují téměř na celém území Severní Ameriky. Opravdu je jich tu hodně, avšak žádný z nich již dlouho nežije. Jen jejich mrtvá těla, tlející a napůl zabořená v popelem otrávených močálech jsou připomínkou děsivé zkázy, která postihla planetu Zemi ani ne před rokem. V rámci geologického času šlo nepochybně jen o zcela nepostřehnutelný okamžik, který však změnil celé další směřování vývoje obratlovců na pevninách naší planety. Smutný konec dosud neohrožených vládců souší přiletěl z hlubin dalekého vesmíru…
(…)
Jak rychle tyranosauři běhali? Velmi zajímavou problematikou je také rychlost pohybu těchto velkých teropodů. Problematika lokomoce velkých dravých dinosaurů patří k nejoblíbenějším tématům celé dinosauří biomechaniky. Kdo by si ostatně při vzpomínce na film Jurský park nevybavil scénu, kdy obří dravec pronásleduje ujíždějící džíp až do rychlosti kolem 50 km/h? Na druhou stranu však známe také rekonstrukce kolosálního dvounohého dinosaura coby pomalého, rozvážně kráčejícího tvora neschopného rychlých reakcí a pohybů. Kde se tedy skrývá pravda? Byl Tyrannosaurus rozeným sprinterem nebo spíše zásadovým chodcem? Můžeme tyto informace z pouhých fosilních kostí nějakým způsobem vydedukovat? Stroj času zatím nemáme, proto nemůžeme nikdy vyslovit definitivní verdikt. Jedno je však při současném stavu znalostí téměř jisté. Skutečnost leží nejspíš někde uprostřed mezi oběma zmíněnými extrémy. Americký paleontolog Henry Fairfield Osborn, který druh Tyrannosaurus rex v roce 1905 popsal, byl ohromen tím, jak dlouhé a relativně štíhlé končetiny tento teropod měl. Sám dokonce napsal, že v případě tohoto dravce šlo o „kombinaci ničivé síly a rychlosti“. Rozhodně tedy neplatí, že čím blíže současnosti, tím výše se pohybovaly odhady rychlosti a pohybových dovedností tyranosaura. Vůbec nejodvážnější byl v tomto ohledu známý paleontologický rebel Robert T. Bakker (nar. 1945), který již v 80. letech navrhl pro populárního dinosaura maximální rychlost přes 65 nebo dokonce 80 km/h! Takový silně nadsazený údaj můžeme pochopitelně smést ihned ze stolu. Suverénně nejrychlejšími dinosaury byli ornitomimosauři, tedy "pštrosí dinosauři", velmi lehce stavění běžci s nápadně štíhlýma a dlouhýma nohama. Rychlost byla jedinou jejich ochranou před velkými tyranosauridy, žijícími ve stejných ekosystémech. Je pravděpodobné, že při běhu dosahovali rychlosti v rozmezí 50-80 km/h. Ornitomimosauři byli ovšem (až na výjimky) elegantní a štíhlí tvorové s hmotností maximálně několika set kilogramů, nikoliv šestitunoví obři! Vezmeme-li tedy v úvahu základní fyzikální a biomechanické zákonitosti, musíme odhady pro takto těžkého tvora výrazně snížit. Tyrannosaurus vážil zhruba tolik, co dospělý slon africký (Loxodonta africana), není tedy od věci vzít v úvahu lokomoční schopnosti tohoto recentního chobotnatce. Ostatně žádné jiné zvíře daných rozměrů se již po souších naší planety nepohybuje, snad s výjimkou o trochu menšího slona indického (Elephas maximus). Na základě toho, co víme o fyzikálních limitech sloního pohybu, můžeme směle konstatovat, že jakýkoliv údaj nad 50 km/h je pro dospělého jedince tyranosaura prakticky nemyslitelný. Sloni dokážou vyvinout maximální rychlost hbité chůze kolem 25 km/h (opravdu chůze, protože chobotnatci v pravém smyslu běhat nemohou, stále mají alespoň dvě končetiny v kontaktu s podložkou). Vědecky nepotvrzené pozorování lovců a zoologů v terénu hovoří dokonce o rychlostech kolem 40 km/h, což už se rovná špičkovým lidským sprinterům. Při srovnání slonů s vyhynulým teropodem je však nutná kritičnost a je třeba nedopouštět se vytváření přehnaných paralel. Tyrannosaurus byl bezpochyby bipední (dvounohý) živočich, jehož tělesný tvar, proporce nohou i umístění těžiště těla se od sloních proporcí výrazně liší.
