Když se pak dehet začal uzavírat kolem Ikčina obličeje, pomalý, vazký, hrnoucí se ovál, Mai vedle mě se začala hroutit a kácet. Zpíval jsem hezky hlasitě – nechtěl jsem slyšel její poslední zanaříkání, žádný poslední dech. Popadl jsem Mai za loket a snažil se ji udržet na nohou, ale ona se kymácela ještě víc a plakala ještě hlasitěji. V tom hluku jsem vyhmátl mámin hlas, pevně zavřel oči a hlasem následoval ten její. Než jsem se takhle vzchopil, Ik se už zavíraly oči. Přes náš zpěv jsem slyšel, jak volá mámu; nechtěl jsem, ale uši mi dál slyšely. Tohle se stane pouze jednou – už nikdy si to nemůžeš zopakovat, dokonce ani ve vzpomínkách. A máma se sklonila až k ní a já nepoznal, jestli Ik křičí a blekotá, nebo jestli si s námi pohrávají vlastní hlasy nebo zda lidé na břehu začali znovu zpívat. Sledoval jsem mámu, protože máma věděla, co dělat, věděla, že si má lehnout na rohož a namočit žínku do zbytku vody s trochou ledové tříště a vymačkat ji a tak zchladit obličej pohlcovaný dírou.