Naposledy jsem v téhle kuchyni plakala, když mi bylo sedmnáct a na pláč už jsem tudíž byla moc stará. V naší rodině to ale možná neplatí, u nás věk jako by splýval pro všechny stejně, roky od mládí po stáří slité dohromady. Přejedu vlhkým předloktím po stole ze světlé borovice s tlustou vrstvou skoro umělohmotně lesklého laku. Obrátím se k ní a chystám si k tomu rituálnímu oznámení přiměřený výraz (neujde mi v něm ta špetka škodolibé radosti), ale vtom řekne: „Veroniko!“, úplně znenadání, a natáhne se bezmála spěšným pohybem po konvici. Položí dlaň na bakelitové držadlo a ve chvíli, kdy uvnitř chromu zesílí víření bublinek, ji zvedne, ještě pořád v zástrčce, a šplíchne do čajníku trochu vody, aby se nahřál. Ani ji neměl rád. Kousíček ode dveří zůstal ve zdi zářez po noži, který Liam po matce kdysi hodil, načež následoval všeobecný smích a halas. Vyjímá se tu mezi anonymními důlky a odřeninami, slavný zářez, Liamova díra vzniklá po tom, co se matka uhnula, a předtím, než se spustil všeobecný povyk. Co mu to tenkrát řekla? Jakou provokaci mu mohla dopřát tahle vtělená laskavost? Vzápětí už ho Ernest nebo Mossie, jeden z vykonavačů práva v rodině, v zápasnickém sevření vlečou zadními dveřmi, skládají na trávu a kopou do něj. I tomu jsme se smáli. Smál se i můj ztracený bratr Liam, vrhač nožů, ten, do kterého kopali, smál se spolu s ostatními, držel staršího bratra za kotník a pokoušel se ho svalit na zem. A já s nimi, taky jsem se smála, jak si vzpomínám. Matka chvilku nesouhlasně kroutila hlavou, když to viděla, a pak si šla po své práci. Moje sestra Midge nůž zvedla, zamávala jím z okna na oba rváče a hodila ho do dřezu se špinavým nádobím. Přinejmenším to se naší rodině nedá upřít, že u nás bylo veselo.